Stojím před realitní kanceláří v centru Madridu a hledím na vývěsku plnou nabídek, které mi připomínají hádanky. Na papíře se tváří dostupné, ale ve skutečnosti se zdají být pouhým přeludem. Jura, můj slovenský čuvač, netrpělivě přešlapuje vedle mě a občas škubne vodítkem, jako by také chtěl najít domov. Vedle něj v kočárku se dvě přepravky s kočkami Viktorem a Sofií neklidně pohupují. Vypadáme jako karavana, která zabloudila na špatné straně města.
„Paní, opravdu si myslíte, že tady něco najdeme?“ zamumlám si pod nos, zatímco očima kroužím po okolí. Tři děti se tlačí kolem mě s výrazem, že by radši byly kdekoli jinde. „Mami, jak dlouho ještě?“ ptá se mě nejstarší z nich, Anna, s pohledem, který jasně naznačuje, že její trpělivost je hrubě přeceňována.
„Jen chvilku, Anno,“ odpovídám, i když sama tomu nevěřím. „Musíme najít místo, kde nás přijmou všechny,“ dodávám, jako bych se snažila přesvědčit samu sebe.
Rozhlížím se kolem a vidím ostatní matky s dětmi, ale ony nemají čuvače a dvě kočky. Je to jako hledat jehlu v kupce sena, kde ale místo sena je hromada byrokratických papírů a místo jehly je byt, který by nás přijal i s celým naším zvěřincem.
Najednou se dveře kanceláře otevřou a vyjde elegantně oblečený agent s úsměvem, který je až příliš široký na to, aby byl upřímný. „Buenos días, señora, jak mohu pomoci?“ zeptá se, jeho tón je směsicí profesionálního zájmu a jemné lítosti. Jasně, musí být zvyklý na zoufalce, co tu klepou na dveře s nulovou šancí na úspěch.
„Potřebujeme byt,“ vyhrknu, „něco prostorného. Tři děti, pes a dvě kočky,“ shrnuji rychle a čekám na obvyklou reakci – zvednuté obočí a povzdech.
Agent si ovšem jen lehce povzdechne, jako kdybych se ho ptala na počasí. „Samozřejmě, podíváme se, co se dá dělat,“ odpoví s rutinou člověka, který se už setkal s horšími případy. Možná tady v Madridu opravdu už nic nepřekvapí.
Jura najednou začne vrčet, zřejmě ho upoutal holub, co se odvážil přistát moc blízko. „Klid, chlapče,“ zašeptám a vzápětí tento holubí nezdvořák odlétá, zanechávajíc na chodníku kousek své vizitky.
„Máte tam něco?“ zeptám se agenta a zkouším udržet optimismus. V duchu si představuji, jak se další byt stane naší další noční můrou.
Agent otevře složku a začne se přehrabovat papíry, které mi připadají jako nekonečné, stejně jako mé hledání. „Možná bychom pro vás něco měli,“ pronese konečně a já v jeho hlase slyším záblesk naděje. „Ale bude to trochu komplikované.“
„Jak komplikované?“ ptám se a mé nadšení trochu klesá. Moje zkušenosti mi říkají, že slovo ‚komplikované‘ často znamená drahé nebo naprosto nemožné.
„No, majitel je trochu excentrický,“ odpoví a mně to nezní vůbec dobře. Excentricita často přináší s sebou pravidla, která normálním lidem nedávají smysl.
„Přijedu tam a zjistím, že musím každý den zpívat operu ve sprše?“ pokouším se o vtip, i když se mi z toho chce spíš plakat. Agent se zasměje, možná jen aby zachránil situaci, která se zřejmě těžko zachraňuje.
Když odcházíme, děti už se začínají hádat o to, kdo ponese kočky příště. Jura zatím klidně kráčí, jako by tušil, že všechno nakonec dobře dopadne. A já se snažím věřit tomu stejnému. Madrid mě ještě nezlomil, i když se snaží.
Stojím ve stísněné kanceláři s tapetami v barvě starého citrónu, které se snaží být stylové, ale spíš připomínají dávno zašlou slávu. Proti mně sedí realitní makléř, jehož výraz se mění z neutrálního zájmu na čistou skepsi ve chvíli, kdy dojde na klíčová slova: „slovenský čuvač“ a „tři děti“.
„Paní, já chápu, že hledáte místo pro celou rodinu, ale…,“ začne, zatímco si pohrává s perem jako by to byl jeho osobní talisman proti nám zoufalcům.
„Ale co?“ přeruším ho, snažím se vypadat přátelsky. „Děti jsou klidné, fakt žádné divočiny. A pes? Ten je čistotný tak, že byste ho mohl vzít do restaurace.“
Makléř si odkašle. „To je fajn, ale většina majitelů nemá ráda… větší skupiny,“ říká a jeho pohled sklouzne k oknu, jako by utekl od tématu dřív, než se opravdu rozmluvil.
„Podívejte,“ vzdychám a zkouším to znovu. „Kočky jsou téměř neviditelné. Schovávají se, ani nevíte, že tam jsou. A Jura? Je to starý dobrý pes, ne štěně.“
„Je to čuvač,“ odpoví jednoduše, jako kdyby to vysvětlovalo naprosto všechno.
„Ano, no, to je… ale on je jako medvídek,“ snažím se, i když vím, že to je prd platné. „Víte, co jsem tím chtěla říct, že? Není hlučný, ani agresivní.“
Makléř pokývne hlavou, ale jeho ústa se zformují do štíhlé čárky, jako když se snaží zadržet smích. „Možná bychom mohli zkusit něco menšího,“ navrhne.
„Menšího? Máme tři děti. A pes, ten potřebuje prostor,“ říkám a cítím, jak se mi začínají potit dlaně. Snažím se zachovat klid. „Moje děti jsou zcela normální, opravdu. Ani byste o nich nevěděl, kdybych je nechala doma.“
Makléř obrací oči v sloup. „To chápu, ale, paní, víte… slovo čuvač a tři děti… to je jako…“ hledá přirovnání, a já vím, že to nebude nic lichotivého.
„Jako co?“ ptám se s už lehce rozzlobeným tónem.
„Jako říct sousedům, že zítra pořádáte open-air koncert,“ pronese s úsměvem, který mi naznačuje, že už nás zařadil do kategorie „problémový“.
Sedím tam a snažím se vymyslet něco, co by ho přesvědčilo, ale v hlavě mám prázdno. Zatímco přemýšlím, Jura, který doteď spořádaně ležel u mých nohou, se náhle zvedne a začne vrtět ocasem.
Vrata kanceláře se otevřou a vstoupí další zájemci. Namísto, aby spustili typický příval španělských frází, zastaví se a pozorují nás s údivem. Jura totiž zaujme každého svou majestátností.
Makléř se zjevně rozhodne, že pohovor s námi ukončí, a najednou říká: „Zkusíme to ještě jinde, paní. Určitě pro vás něco najdeme.“ Jeho hlas zní jako konejšení, ale ve skutečnosti to zní, jako kdyby se snažil nás co nejrychleji zbavit.
Když vycházíme z kanceláře, otočím se k dětem, které už zase začínají mezi sebou špitat. „Tak co, mámy, najdeme ten náš dům?“ ptám se s úsměvem, který se snaží zakrýt frustraci.
Anna, ta nejstarší, se ohlédne a s ironií v hlase říká: „Jasně, mami, a pak si na zahradě postavíme menší zoo.“
Zasměju se, i když je to tak hořké, že by to mohlo přebít celé pole citronů. Ale nedáme se. Madrid je velký, někde tu musí být místo i pro nás. Koneckonců, kdo by odolal charismatu čuvače a tří neposedných dětí?
Stojím na balkoně malého bytu na kraji Madridu, kam jsem přišla zkusit štěstí s aplikací na sdílení bydlení. Vyhlížím do dálky a snažím se nevnímat pach přepáleného oleje, který se line z kuchyně. Ve stejné chvíli se vedle mě objeví majitelka bytu, mladá hipsterka s růžovými vlasy a tetováním na předloktí, který má podobu jakéhosi motivačního citátu, u kterého si přeju, abych mu rozuměla.
„Takže, máte tři děti, psa a dvě kočky? To je hotová aréna!“ řekne s úsměvem a nabídne mi hrnek maté, které voní jako tráva po dešti.
„To je jeden způsob, jak to vidět,“ zamumlám a zkouším si představit, jak by se náš zvěřinec vešel do jejich obýváku, kde dominují rostliny v květináčích z recyklovaných plechovek. „Ale hledáme něco většího.“
„Jasně, chápu,“ přikývne a usrkne svůj nápoj. „Tady byste se asi všichni zadusili. Ale víte, máme na střeše bio zahrádku. Mohli bychom udělat nějaký prostor i pro vaše zvířátka,“ dodá a já nevím, jestli to myslí vážně.
S úsměvem se rozloučím a vydávám se zpátky na ulici. Pořád je tu ta možnost, že se k nám jednou shledají lidé s pochopením. Třeba ti, u kterých si teď jdu domluvit schůzku. Starší španělský pár s prázdným hnízdem, kteří se prý cítí osamocení.
Dorazím k jejich bytovému domu a hned mě uvítá vůně paelly, která se line z otevřeného okna. Paní domu mě pozve dál a já se ocitám ve světě, kde se zastavil čas. Fotografie dětí na stěnách připomínají okamžiky, které stále zůstávají živé jen v jejich vzpomínkách.
„Ach, děti, ty jsou tak roztomilé,“ rozplývá se nad obrázky mých ratolestí, které ukazuji, aniž bych myslela na to, jak občas dokážou být. „Měli jsme dvě dcery. Teď ale žijí daleko,“ povzdychne si a přitiskne si ruce k srdci.
„Ano, chápu,“ přitakávám a snažím se být empatická. Tohle by mohl být ten pravý domov. Pes by měl zahradu, děti by měly svoje pokoje a já bych možná měla chvíli klidu.
Jenže když dojde na slovo ‚pes‘, všimnu si, jak se vzájemně nervózně podívali. „Víš, drahá, my měli kdysi pejska, ale naše sousedka na něj byla alergická. To byla tragédie,“ řekne paní s pohledem, který naznačuje, že to byla jedna z největších katastrof jejich života.
„Jura je velmi ohleduplný,“ snažím se je uklidnit, ale vidím, že představa další ‚tragédie‘ je pro ně neúnosná.
Hledání pokračuje a ani nevím, jak skončím na Airbnb, kde se ubytovávám na pár dní. Zrovna si připravuju kávu, když mi bleskne hlavou nápad. Co když se pokusím najít něco menšího a zkusím prodat tu myšlenku jako dobrodružství? Říkám si, že děti by to vnímaly jako kempování ve vlastním bytě.
„Tak jo, děti, jdeme na to trochu jinak. Co byste řekly na takový experimentální bydlení?“
Anna se na mě podívá a já v jejím pohledu vidím jakousi jiskru, kterou jsem dřív považovala za nemožnou. „Jako že bysme žili v domě na stromě nebo co?“ zeptá se s úsměvem.
„No, skoro,“ odpovídám s falešnou jistotou a v duchu se modlím, aby se nám podařilo najít něco, co by bylo alespoň trochu podobné domovu.
Možná se to podaří, možná se to podaří. V hlavě si už maluju obrázky o tom, jak kluci hrají na kytaru na balkoně, zatímco Anna maluje výhled z okna. A možná ten chlapík s růžovými vlasy skutečně přijde na návštěvu se svou maté a dobrou náladou.
Stojím před domem, který na první pohled vypadá, jako by z něj každou chvíli mělo upadnout pár tašek. Omítka se loupe, zahrada připomíná džungli a okna jsou tak špinavá, že bych musela použít leštidlo ve spreji ve velkém množství. Přesto mám pocit, že bych mohla mít štěstí. Tohle je totiž lepší, než všechny ty předešlé fiaska.
Excentrická starší dáma, paní Vargasová, se zřejmě vyžívá v pletení. Celý dům je totiž ověšen různými pestrobarevnými pruhy a dečkami, jako by se snažila zakrýt jeho nedokonalosti. Když mě poprvé uviděla s celou tou bandou, včetně Juru a koček, jen se usmála a její úsměv byl tak upřímný, že jsem se okamžitě cítila vítaná.
„Ach, vy máte psa! A kočky! Miluju zvířata!“ říká s nadšením, zatímco se Jura rozhodne, že jí začne olizovat ruku na pozdrav. Vypadá, že je nadšená a já se snažím necítit podezíravě. To nadšení by se mělo projevovat častěji.
„Dům je starý, ale má duši,“ říká a vede nás dovnitř. Dřevěné podlahy vržou pod našimi kroky, všude cítím starobylou vůni, která je směsicí levandule a čerstvě upečeného chleba. Děti okamžitě začnou běhat po domě, jako by zkoušely, zda se něco z něj nerozpadne.
„Je prostorný,“ říkám s nadějí v hlase, zatímco se rozhlížím. Každá místnost má své kouzlo, i když by potřebovala trochu péče.
„Mám ráda děti,“ pokračuje paní Vargasová. „Mé vlastní žijí daleko a já nechci být sama.“
Vzpomenu si na všechny ty sny o vlastním domově, které jsem měla. Není to sice přesně to, co jsem si představovala, ale aspoň máme střechu nad hlavou.
„Tady se vám bude líbit,“ říká a já se modlím, aby měla pravdu. „A kdyby něco, jsem hned vedle.“
Najednou se cítím lehčí, jako by tohle místo opravdu mohlo být to, co jsem hledala. Paní Vargasová pokračuje ve výkladu o výhodách bydlení v této části města, ale já už ji moc neposlouchám.
Anna přiběhne a obejme mě kolem pasu. „Mami, tady můžu mít svůj výtvarný koutek!“ říká nadšeně a já vím, že jsem udělala správně.
„A co ty, Juro, líbí se ti tady?“ zeptám se psa, který si zrovna našel svůj nový oblíbený kout u krbu. Zvedne hlavu a zavrtí ocasem, jako by říkal, že to tady fakt jde.
„Takže, paní Vargasová, bereme to,“ rozhodnu se. „Budeme se snažit nic nerozmlátit, slibuji.“
Ona se na mě podívá s úsměvem, který mi připomíná babičku, co mi dává kousek čokolády, i když jsem jí zničila záhon růží. „Nic se nerozbije, nebojte. Tohle je dům, kde se žije, ne muzeum.“
Když odcházíme, děti už plánují, jak si zařídí svoje pokoje. Sofie, jedna z koček, si lebedí na prahu a vypadá taky spokojeně. Viktor, druhá kočka, považuje dům zřejmě za svůj osobní palác.
„Takže, děti, máme domov,“ říkám, když zamykám dveře. „Není to luxus, ale je to naše.“
A nakonec si uvědomuju, že to, co jsme hledali, bylo víc než jen bydlení. Potřebovali jsme místo, kde nás někdo přijme takové, jací jsme – bláznivá rodina s čuvačem a dvěma kočkami. A tady, i když je to trochu šílené, je to přesně ono.
Madrid mě ještě nezlomil a teď už vím, že ani nezlomí. Vlastně se na něj těším.
Clémentina stála uprostřed obýváku, obklopená chaosem stěhování. Krabice byly roztroušené všude kolem, některé už napůl naplněné, jiné stále čekající na své věci. Na chvíli zavřela oči a nechala se unášet zvuky zvenčí. Děti si hrály na zahradě, jejich smích se nesl vzduchem jako záchvěv naděje. Jura, ten starý dobrý čuvač, se rozvaloval ve stínu stromu a nevypadal, že by ho cokoli na světě mohlo trápit. Kočky, Sofie a Viktor, se procházely kolem s typickou kočičí zvědavostí, jako by si mapovaly své nové království.
„Uf, tohle by měli dávat za trest,“ zamumlala si pro sebe, když zápasila s dalším kusem oblečení, který se rozhodl neuposlechnout zákony fyziky a odmítal se vejít do kufru. S kufry to bylo jako s jejím životem – vždy se zdálo, že je plný více, než měl být.
„Mami, našla jsem tvou knížku!“ zavolala zvenčí Anna, mávající starým výtiskem románu, který Clémentina zapomněla, že vůbec má. Usmála se. „Super, Anno, dej ji na hromadu ‚možná se ještě někdy přečte‘,“ odpověděla a uvědomila si, že takových hromad už má několik.
V té chvíli si Clémentina uvědomila, že stěhování do Španělska bylo více než jen změnou adresy. Bylo to o nových začátcích, o možnosti začít znovu a s trochou štěstí najít svůj kousek nebe v Madridu. Nebylo to vždy jednoduché – hledání bytu bylo jako hledat poklad s rozbitým kompasem, všude samé nástrahy a překážky. Ale teď, když stála na prahu nového domova, cítila, že všechno to úsilí stálo za to.
„Hej, matko, kam mám dát tohle?“ zeptal se její syn, ukazující na hromadu knih a her. „Kdekoliv, kde nebude hrozit, že to spadne a zabije někoho,“ odpověděla s úsměvem, zatímco přemýšlela, jak to všechno zařídit, aby se vešli a zároveň si zachovali zdravý rozum.
Jura se zvedl a protáhl, pak se pomalu přiblížil k Clémentině a olízl jí ruku, jako by ji chtěl ujistit, že všechno bude v pořádku. „Jo, já vím,“ zamumlala mu. Psi měli tu úžasnou vlastnost, že dokázali zjednodušit věci, které se lidem zdály složité.
Když se podívala na své tři děti, hrající si na zahradě, nemohla si pomoct, ale cítila vděčnost. Byla to jízda – šílená, chaotická, občas na hranici jejích nervů – ale byla to jejich jízda. A i když to bylo někdy na facku, milovala každou minutu.
„Tak, banda, co kdybychom šli na churros?“ navrhla, když se všichni začali sbírat zpět do domu. Anna rozjasnila tvář a ostatní děti souhlasně přikývly. „Jura, ty zůstaň hlídat dům,“ dodala rychle, když si všimla, že pes taky nastražil uši.
Clémentina všem zamávala, když vyrazili do města. Zavřela oči a vdechla španělský vzduch. Možná, že jejich dobrodružství teprve začínalo. Možná, že se věci nezlepší hned, ale jedno bylo jisté – dokud měla kolem sebe svou rodinu, zvládne cokoli. A kdo ví, možná si Madrid nakonec zamiluje.
„No tak do toho, Španělsko, ukaž, co umíš,“ povzdechla si s úsměvem a vydala se za dětmi. S hlavou plnou plánů a srdcem plným naděje věděla, že tohle je místo, kde mohou začít znovu. A to za to stálo, ať už to byla jakákoli výzva.