Každý den začíná podobně. Budík zazvoní, já ho třikrát zamáčknu a pak už se musím zvednout. V kuchyni je tma a ticho, jaké tu přes den nikdy není. Ta chvíle před začátkem chaosu je moje jediná.
Děti ještě spí, takže mám chvíli čas na sebe a svou myšlenkovou úvahu, proč jsem se vůbec rozhodla mít děti. Ne, že bych jich litovala, to ani omylem, ale občas bych ráda pochopila, jak přesně jsem si to kdysi představovala. Realita je totiž jiná, mnohem hlučnější a chaotičtější.
V kuchyni je mojí první povinností příprava svačin. Ano, jsem ta matka, která každé ráno balí svačiny, i když by děti mohly jíst ve školní jídelně. Je v tom něco jako malý rituál, kterým se snažím přesvědčit samu sebe, že mám vše pod kontrolou. Každý den je to jinak, ale většinou začínám rohlíky. Potom přidám kousek ovoce, občas nějakou sladkost, ale ne moc, abych nedostala výčitky od ostatních rodičů nebo dětí samotných.
Odhadem jsem už připravila tolik svačin, že bych se tím mohla živit. Když jsem začínala, myslela jsem si, že to bude snadné. Jenže teď, v momentě, kdy mám udržet čtyři různá přání a představy, co kdo chce a co ne, to je jako hrát šachy se zavázanýma očima.
Vzpomínám si na ten jeden den, kdy jsem zapomněla zabalit šunkový rohlík Tomášovi. To byla katastrofa. Ten pohled, jakým se na mě podíval, když přišel ze školy a řekl: „Mámo, dneska jsem neměl šunku.“ Byla to výčitka větší než všechny zoufalé pohledy učitelů dohromady.
Ale zvykla jsem si. Ráno tedy stihnu ještě kávu a někdy i malé zamyšlení nad tím, čeho bych se mohla dnes vzdát, abych všechno stihla. Většinou to končí u toho, že své plány stejně přizpůsobím dětem.
Poté přichází chvíle, kdy ti malí zbojníci začnou vycházet z pokojů. Jeden za druhým, rozcuchaní, někdy ještě v polospánku. Následuje klasický maraton oblékání, hledání ztracených ponožek a uklidňování nervózních nálad.
„Mámo, kde mám pyžamo?“ ozve se první dotaz. Zatímco hledám pyžamo, druhé dítě mezitím protestuje, že nechce čaj, ale kakao. Do toho mi třetí snaží namluvit, že dneska žádná škola není, protože prý ředitelské volno. Malé lži, které by jim možná prošly, kdybych neznala školní kalendář nazpaměť.
Když se konečně všichni zapnou do bund a bot, máme pět minut na to, abychom doběhli na autobus. Cestou se ještě ujišťuju, že jsem nezapomněla klíče, mobil a vlastní hlavu. Někdy mám pocit, že zatímco se všichni snažíme vyhnout chaosu, já ho vlastně tak trochu řídím. Ale co, hlavní je, že nakonec vždycky všechno nějak zvládneme.
Je to každodenní zápřah, ale já si na něj vlastně už zvykla. Dny běží rychle, a přestože jsou všechny podobné, každý je něčím jedinečný. Děti rostou a já s nimi – nejenom vekem, ale i zkušenostmi. A možná právě pro tyhle malé každodenní bitvy, kdy si připadám jako generál, co místo vojáků má rozcuchané a utahané děti, to celé stojí za to.
A tak každý večer, když je konečně klid, sedím a přemýšlím nad tím, co příští svačina přinese. Protože i ta nejmenší věc mě někdy dokáže překvapit. A tohle je můj život – Matka svačinářka.
Každé ráno to začíná stejně. Když se konečně zvednu z postele, připadám si jako robot programovaný na zvládnutí každodenního chaosu. V kuchyni je ještě tma, ale já už mám plán. Dneska to musí být bezchybné – žádné zapomenuté šunkové rohlíky, žádné výčitky v dětských očích.
Zapnu rychlovarnou konvici na kávu. Mezitím rozbaluju rohlíky a v hlavě sepisuju seznam. Tomáš chce šunku, Anička zas nesnáší rajčata. Petr si nedávno usmyslel, že je vegetarián, což mě nutí improvizovat, a nejmladší Lucinka stejně sní jen to, co jí ostatní nesnědí dřív. Má matná vzpomínka na roky dávno minulé, kdy jsem o těchto věcech nemusela přemýšlet, je poněkud rozmazaná.
Káva je hotová, první úkol splněn. Zírám na ledničku plnou potravin a přemýšlím, jak z toho všeho sestavit svačiny, které by uspokojily celé mé hejno. Nakonec se mi podaří sestavit čtyři krabičky – každou jinou. Jako by to byly malé dárky, které jim dávám. Bez ohledu na to, co jsem jim zabalila, uvnitř je vždycky i kousek mého srdce.
Pak nastává chvíle pravdy. Děti začínají vycházet z pokojů, a s nimi i chaos. „Mámo, moje ponožky! Kde jsou?“ ptá se Anička, zatímco Tomáš marně hledá ztracený sešit. Lucinka se mezitím dožaduje pohádky v televizi a Petr mi oznamuje, že dneska musí do školy donést projekt. Na minutu se mi zastaví dech – kdy mi to říkal? Asi nikdy.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi četla článek o multitaskingu a jeho negativním vlivu na mozek. Bohužel jsem tehdy neměla tušení, že se jednoho dne stanu živým důkazem jeho pravdivosti. Nakonec jsem ale jako vždycky v pohotovosti – najdu ponožky, připravím projekt a přitom se snažím udržet všechny na správné dráze směrem ven.
Jakmile stojíme venku, připadám si, jako bych právě vyhrála bitvu. Děti jsou sice neustále v pohybu, ale pro mě je to malé vítězství. Konečně sedíme v autě, každý na svém místě, a jedeme vstříc dalšímu dni.
V tu chvíli přijde na řadu další zábava – cesta autem. Petr a Tomáš se hádají o to, kdo si může vybrat písničky, zatímco Anička se snaží mě přesvědčit, že má ve škole tu nejpříšernější učitelku na světě. V klidu řídím a přemýšlím o tom, jaký den mám před sebou. Představám o klidném životě s dětmi se můžu jenom zasmát.
Když přijedeme ke škole, děti vyskočí z auta a mizí za branou. Konečně klid. Cestou domů si vychutnávám ticho a přemýšlím, že bych si mohla na chvíli sednout a dát si ještě jednu kávu. Ale vím, že to nebude dlouho trvat, než začne další kolo.
Doma na mě čeká nekonečný seznam úkolů a povinností. Ale i přesto je ve mně pocit, že to celé má smysl. Každý den je jedna velká jízda, a i když jsem na konci často vyčerpaná, vím, že další den mě čeká nové dobrodružství. Protože i když jsem matka svačinářka, jsem i generál, vyjednávač a kouzelník v jednom. A ať už mě čeká jakákoli zkouška, vím, že ji zvládnu. Protože nakonec, to jsou tyhle chvíle, které život dělají krásným a jedinečným.
Když děti zmizí za školní bránou, nasednu zpátky do auta a vydechnu. Ticho. To vzácné ticho, které zažívám jen teď, během této krátké jízdy domů. Přemýšlím o tom, jak jsem se k tomu všemu dostala. Jako kdybych někdy dávno, v nějakém paralelním vesmíru, dala souhlas k tomu být matkou šaškem i generálem najednou.
Zpátky doma na mě čeká seznam úkolů – prádlo, nákup, návštěva pošty. Ale dnes je tu ještě něco. Telefonní hovor s učitelkou. Anička se rozhodla, že její školní lavice bude tentokrát i plátnem pro její tvořivost. S povzdechem zvednu telefon.
„Pane učitelko, dobrý den, ano, já vím, Anička má uměleckého ducha…“ slyším se říkat. Odpovědi jsou tak předvídatelné. „Ano, pokusím se to s ní probrat. Děkuji, nashledanou.“ Zavěsím a na moment zírám na telefon v ruce.
Zatímco skládám prádlo, myšlenky mi utíkají k tomu, jak rychle děti rostou. Jak se z těch drobných klubíček, která jsem si nosila z porodnice, stali malí lidé s vlastní hlavičkou – většinou tvrdohlavou. Petr s tím svým vegetariánstvím, Anička a její výtvarné projekty, Tomáš a jeho ambice stát se nejmladším šéfkuchařem v rodině. A pak je tu Lucinka. Její schopnost nacházet radost v těch nejmenších věcech mi dnes připomíná, že ne vždy musí být svět tak složitý.
Přichází odpoledne a s ním další výzvy. Jakmile děti dorazí domů, rozpadne se iluze o klidném dni. Tomáš s Petrem se hned chytnou kvůli nějaké maličkosti, zatímco Anička se pokouší vysvětlit mi, proč její lavice byla ideálním místem pro nový komiks. A já se snažím balancovat mezi jejich emocemi a domácími úkoly, zatímco na mě z ledničky čeká večeře, která se sama neuvaří.
Večeře je zvláštním druhem maratonu. Tomáš by rád těstoviny, Anička je v odporu ke všemu zelenému, Petr by měl rád něco bez masa, a Lucinka sní vše, co najde. Sedím u stolu a snažím se vymyslet plán. Nakonec to skončí u špaget s rajčatovou omáčkou – kompromis přijatelný pro většinu.
Večer přichází rychleji, než bych si přála. Děti jsou unavené, ale to neznamená, že ztichnou. Každý má své malé rituály, které je potřeba dodržet. Tomáš vyžaduje pohádku, Anička si chce číst sama, Petr hraje na kytaru a Lucinka se snaží předstírat, že je ještě den.
Konečně je dům tichý. Sedím v kuchyni s poslední kávou dne a zírám na nepořádek, který si žádá můj zásah. Ale ne dnes večer. Dnes jen sedím a přemýšlím o tom, jak jsem vlastně šťastná. Uvědomuji si, že i přes všechen ten chaos jsou tyhle dny vzácné.
Možná jsem si svůj život s dětmi představovala jinak, možná lépe organizovaný, klidnější. Ale jak tu sedím, jsem vděčná za každý moment, kdy jsem se mohla smát, brečet nebo jen sdílet každý den s těmi malými lidmi, kteří mě učí vidět život v jeho plné kráse.
Protože i když jsem jen matka svačinářka, ve své podstatě jsem mnohem víc. Alespoň pro ně. A to je všechno, na čem záleží.
Každý večer, když už děti konečně spí, mám chvíli pro sebe. Sedím na pohovce s hrnkem čaje, dneska už žádná káva. Zírám na televizi, ale ani nevnímám, co tam běží. Myslím na všechny ty malé vítězství i prohry dne.
Dnešek byl jako každý jiný. Ale přesto se něco změnilo. Možná je to ve mně, možná v dětech. Začínám si uvědomovat, že všechno to úsilí, které vynakládám na udržování toho denního chaosu, má svůj smysl. Děti rostou a mění se, stejně jako já.
Když jsme dneska ráno vběhli do školy a já se rozloučila s dětmi, zůstala jsem chvíli stát u brány. Petr se otočil a mávl mi. A v tom gestu bylo něco nového. Něco, co tam předtím nebylo. Ne, nebyla to jen rutina, ale opravdové spojení. Uvědomila jsem si, že i když někdy pochybuji, jestli to všechno dělám správně, ta láska a snaha se vrací zpátky.
Odpoledne, když se děti vrátily ze školy, Anička mě překvapila svým obrázkem. Byla to naše rodina, všichni držíme pohromadě. Bez ohledu na její umělecké sklony jsem věděla, že to myslí vážně. Usmála jsem se a pochválila ji, načež mě objala. A v tom objetí byla vřelost a důvěra, které mě uklidnily víc než jakýkoliv slib.
Večer, když jsme seděli u večeře, všichni mluvili jeden přes druhého. Ale pak se Tomáš zeptal: „Mami, co jsi chtěla být, když jsi byla malá?“ Zarazila jsem se. Ta otázka mě zaskočila. Na chvíli jsem se zamyslela.
„No, nevím. Asi jsem chtěla být učitelka nebo možná kuchařka. Ale teď jsem tady s vámi a to je důležitější,“ odpověděla jsem nakonec.
Petr se na mě podíval a řekl: „To je dobře, že jsi naše máma.“ A v tu chvíli jsem věděla, že i když to není vždycky snadné, má to smysl.
Když děti usnuly, sedla jsem si k počítači a začala psát svůj blog. Psala jsem o těch malých okamžicích, které tvoří náš život. O tom, jak je důležité být matkou, která je tu pro své děti. O tom, jak se každý den učím a rostu spolu s nimi.
A i když jsem jen matka svačinářka, cítím se šťastná. Protože v tom všem chaosu nacházím smysl a radost. A možná právě tyhle malé okamžiky, kdy se zastavíme a uvědomíme si, co je důležité, jsou tím, co nás všechny drží pohromadě.
Život je někdy jako jízda na horské dráze, ale já vím, že díky svým dětem mám vždycky důvod se smát. A to je nakonec to, co mě každý den posouvá dál.
Sedím s hrnkem čaje a nohy mám natažené na pohovce. Televize hraje nějakou starou komedii, ale já ji ani nevnímám. Myslím na dnešní den a na všechny ty malé vzestupy a pády, které s sebou přinesl. Je po půlnoci, ale spánek nepřichází. Nemůžu se zbavit pocitu, že bych měla něco udělat, že mi něco uniká. Přitom vím, že tohle je chvíle, kdy si můžu konečně odpočinout. Aspoň na chvíli.
Dnešek nebyl jiný než ostatní dny, ale přesto se v něm skrývala ta neuchopitelná změna. Možná to bylo v tom ranním mávnutí od Petra nebo v Aniččině obrázku. A možná v tom, jak mě děti u večeře přiměly přemýšlet o tom, kým jsem chtěla být. Ale víc než kdy jindy jsem si uvědomila, že na tom vlastně nezáleží.
Vzpomínám si, jak kdysi, ještě před dětmi, jsem měla jasné plány. Vždycky jsem chtěla být něčím, co dá mému životu smysl. Ale teď, když to dávno minulo, chápu, že ten pravý smysl cítím právě teď. Uvědomuji si, že být „matkou svačinářkou“ je vlastně to, co jsem celou dobu hledala. Možná jsem si to nikdy nedokázala připustit, ale v tom každodenním chaosu našly mé sny svůj nový tvar.
Nakonec to není o tom, kým jsme chtěli být. Je to o tom, kým jsme se stali. A i když se mi někdy zdá, že jsem se ztratila v nekonečném koloběhu svačin, školních projektů a večerního čtení pohádek, ta radost, kterou mi děti přinášejí, je tak skutečná, jak jen může být.
Přemýšlím o tom všem, zatímco poslouchám tiché zvuky domu. Oddechování dětí za zavřenými dveřmi, občasné zasténání topení. Možná že ta pravá hodnota života je ukrytá v těchto nepatrných okamžicích klidu mezi bouřemi. Ty malé chvíle ticha, kdy se můžu na okamžik zastavit a uvědomit si, že jsem přesně tam, kde mám být.
A i když se na mě zítra opět navalí další vlna každodenních povinností, budu na ni připravená. Protože vím, že tyhle malé okamžiky stojí za to. Vím, že ať už mě čekají jakékoliv další zkoušky, zvládnu je. Protože jsem víc než jen matka svačinářka. Jsem matka, která miluje své děti a která je pro ně ochotná udělat cokoliv. A to je nakonec to, co mě každý den udržuje v pohybu.
Přepíšu poslední myšlenky dne do svého blogu. Příběhářka má dnes večer co vyprávět. Možná to bude jen drobnost, ale pro mě je to všechno. A tak, i když dnešek nebyl o velkých rozhodnutích ani o dramatických zvratech, stal se dalším dílem skládačky mého života. Život, který je plný malých radostí a hluboké lásky. Protože na konci dne je to právě láska, co nás všechny drží pohromadě.