Zazvonil budík. Jako by ten zvuk měl moc protrhnout samotné ticho vesmíru. A já, s hlavou zarytou hluboko pod polštář, si pomyslela: „Ne, ne, ne, ještě pět minut…“ Ale pak mi to došlo. Děti. Sakra. Jako by někdo odpálil startovní pistoli a já byla uprostřed maratonu, aniž bych měla šanci se rozběhnout.
Ležím tam, snažím se aspoň na chvíli ignorovat to rytmické pípání. Ale v hlavě už mám pohotovostní režim. Vstávám. Jinou možnost nemám. Kuchyň, kterou jsem večer nechala v relativním pořádku, vypadá, jako by se tam přehnalo tornádo. Miska cereálií rozlitá po stole, bota na lednici. Jak se tam vůbec dostala?
„Pojďte sem, snídaně!“ volám, zatímco se snažím přemluvit kávovar, aby spolupracoval. Z jednoho z dětských pokojů slyším šramot. To je dobré znamení. Znamená to, že aspoň jedno z dětí je v procesu probouzení. Možná.
Julka, moje pětiletá dcerka, se vynoří, vlasy rozcuchané, jako by měla na hlavě včelí úl. „Mami, kde je moje růžová mikina?“ ptá se, jako by to byla otázka života a smrti. „Netuším, zlato. Možná ta na lednici?“
„Ne, tam je bota,“ odpoví s úplně vážným výrazem a já se musím zasmát.
„Tak se podívej do koše na prádlo. Třeba tam.“
„Zase?“ povzdychne si a odběhne.
Mezitím se zjevuje Tomáš, můj sedmiletý syn. „Mami, nemůžu najít svoji aktovku,“ říká, zatímco si utírá ospalce z očí.
„Co kdyby ses podíval do koupelny? Včera jsi tam odložil půlku školních věcí, když sis čistil zuby.“
Děti se rozprchnou po bytě jako mravenci a já se konečně dostávám ke kafé. První hlt je jako záchrana. Svět mi dává na moment smysl. A pak zase chaos. Julka se vrací s triumfálním úsměvem: „Našla jsem ji!“ a mává tou růžovou mikinou, jako by vyhrála v tombole.
„Dobře, teď už jen snídaně a můžeme vyrazit,“ říkám a začínám se cítit jako dirigentka orchestru, kde každý hraje vlastní symfonii.
„Nemáme žádné čisté ponožky!“ ozve se z koupelny Tomáš.
„Jasně, a co ty žluté s dinosaury, co jsem ti včera dala?“ ptám se.
„Nesedí. Lizurdák mi kouká přes boty.“
„No tak si vezmi ty s auty.“
„Ale ty jsou pro mimina!“
Zhluboka se nadechnu. „Tak je to na tobě, jestli chceš jít bez ponožek, bude ti zima.“
Děti jsou nakonec oblečené, snídaně prakticky pozřena a já se už skoro vidím, jak zamykám dveře, když Julka hlásí: „Mami, musím čurat!“
Samozřejmě. „Rychle, Julko, už máme zpoždění!“
Vztekám se a zároveň se chechtám, když koukám na hodiny. Ráno s dětmi je jako komedie plná improvizace, spontánnosti a momentů, kdy si říkám, zda bych neměla být hrdinkou nějakého filmu. Uklidněním mi je, že jsem si zvykla. Jako by to byla rutina, kterou miluji a nenávidím zároveň.
A ještě než vyrazíme, podívám se do zrcadla. Vlasy mám v culíku, oči trochu unavené, ale úsměv na tváři. „Jdeme na to,“ říkám si potichu a otevírám dveře do dalšího dne, kde mě čeká další maraton.
Zazvonil budík. Rána s dětmi jsou jako probouzet se do války o každý centimetr prostoru a času. Zamáčkla jsem ho s přesností chirurgického zákroku a vyhrabala se z postele, jako bych byla poslední voják na bitevním poli. Šourám se do dětských pokojů, každý krok jako dobrodružství.
První zastávka: Tomášův pokoj. Dveře zavřené, zpod nich se line tiché chrápání. Opatrně je otevírám a vidím, jak se Tomáš zavrtal do peřin jako ježek do listí. „Tomáši, vstávej,“ šeptám s nadějí, že na mě nebude vrčet jako divoká kočka. „Ještě chvíli, mamí,“ zamumlá a přetáhne si peřinu přes hlavu. Super, jako by to nebylo každý ráno to samý.
Popojdu k Julčině pokoji. Tam už se ozývají pohyby. „Mamí, ještě spím,“ ozve se z hromady polštářů. „Julko, musíme vstávat, nebo nasnídáme až oběd,“ říkám a snažím se udržet klidný tón. Julka se otočí na druhou stranu a pokračuje ve své ranní rutině — předstíraném nevzbuzení.
Tak jo, strategie číslo dva. Odhodím zbytečné skrupule a jdu na věc. „Tomáši, pojď, zmeškáme školu, a to znamená, že si nestihneš vzít svačinu,“ křičím přes dům, jako bych chtěla rozbít tohle ticho dětských snů. Nic. Tomáš ani nemrkne.
Další pokus: „Julko, tvoje oblíbená paní učitelka bude smutná, když nepřijdeš včas, a nebudeš mít čas jí ukázat ten nový obrázek.“ Na tohle konečně zareaguje. Hlavička vykoukne z pod peřiny a mrknutí oka mi naznačuje aspoň minimální zájem.
Snažím se naladit na jejich frekvenci. „Budeme dneska soutěžit, kdo se první obleče a bude mít kartáček v ruce!“ Tichý mumlaný nesouhlas se promění v praskání postele, jak se děti pomalu zvedají. Konečně nějaký pohyb.
Julka se nakonec posadí a začne se hrabat v noční košili. Tomáš, stále nerozhodný, vykoukne zpod peřiny s výrazem štěněte, co se právě probudilo a zvažuje, zda má pokračovat v ničemnedělání. „Sni dál a snídaně bude studená,“ zamumlám a jdu do kuchyně.
Když slyším první kroky za sebou, v duchu si udělám malý vítězný taneček. Dnes jsem to zvládla rychleji než včera. „Mamí, bolí mě noha,“ ozve se Julka a kulhá k židli. „Ale no tak, je to noha, se kterou tančíš?“ ptám se. „Ne, druhá,“ říká a já vidím, jak se jí úšklebek šíří po obličeji. „Tak fajn, snídani zvládneš,“ odvětím.
Tomáš si mezitím našel cestu do koupelny, odkud se ozývají zvuky vody, které by mohly znamenat, že se aspoň pokouší o hygienu. Julka už usrkává čaj a snaží se vypadat co nejméně unaveně, zatímco si hraje s kusem chleba.
Konečně se shromažďujeme u dveří. „Baťa,“ hlásí Tomáš dramaticky, zkoumajíc, jestli má všechny věci na svém místě. „Super, máme to,“ říkám a snažím se skrýt svou vlastní únavu.
Dnešní ráno je opět jedna velká improvizace, ale na konci dne se počítá, že jsme to zvládli. „Mám vás oba,“ říkám si potichu, zatímco zavírám dveře. A ve chvíli, kdy se obracím k autu, moje mysl už plánuje, jak zítra ráno znovu překonám ty malé umělce úniku.
V kuchyni vládne chaos jako obvykle. Stojím u linky s hrnkem kávy, kterou si ani nestačím pořádně vychutnat. „Mami, kde mám druhou ponožku?“ ozve se Tomáš a já si povzdechnu. To je jako hledat ztracený poklad, který se den za dnem stává čím dál nepolapitelnějším.
Podívám se na hodiny. Jak je možné, že od zazvonění budíku uteklo sotva půl hodiny a já už mám pocit, že utekl celý den? Začne to jako obvykle — já v kuchyni, děti pobíhající sem a tam, a pes, který se snaží ukořistit cokoliv jedlého z podlahy.
Julka se objevuje v pyžamu, na hlavě má ještě polštářové otisky. „Snídaně je nachystaná, zlato,“ říkám. „A co je k snídani?“ ptá se, jako by to byla otázka na život a smrt. „Cereálie nebo tousty, vyber si.“
„Nemáme marmeládu?“ ptá se Tomáš, zatímco se snaží obléknout ponožku na špatnou nohu. „Zase jsi ji snědl rovnou z lednice,“ připomenu mu a on se jen zaculí.
Mezitím se Julka rozhodne, že snídani nejlépe zvládne v pyžamu, protože „je to pohodlnější“. „A co škola, Julčo?“ připomenu jí. „Aspoň si obleč něco jiného než pyžamo.“
Julka na mě nevzrušeně mrkne: „Pyžamo je vlastně nové oblečení, mami. Navíc paní učitelka říkala, že máme být kreativní.“
Bože, kreativita. To už jsem slyšela. „Dobře, ale aspoň si vezmi papuče,“ vzdávám to. Na to si žádný argument nevymyslela, a tak odběhne hledat papuče, které se zázračně vypařily.
Tomáš mezitím vyměnil růžovou ponožku za modrou, protože „to mu líp sedí“. Já nevěřím vlastním očím. Snažím se vzpomenout, kam jsem si vlastně odložila zdravý rozum. Tenhle každodenní boj o čas a oblečení by mohl být sponzorován společností hledající nové talenty na improvizační divadlo.
Ještě narychlo balím svačiny. „Mami, já nechci chleba s paštikou!“ ozve se Julka z vedlejší místnosti. „Tak musíš říct, co chceš, jinak nemám šanci to uhodnout,“ odvětím.
„Chci banán,“ zní její okamžitá odpověď. „Ale z banánu se nenajíš, až budeš mít hlad,“ vysvětluju. „Tak mi dej dva,“ kontruje Julka. No jasně, logika každého předškoláka.
Pes mezitím úspěšně sežere zbytek cereálií z misky, kterou Tomáš zázračně převrhl na zem. „Tomáši, můžeš se prosím chovat jako člověk a ne jako tornádo?“ ptám se a snažím se nemít hlas jako startující letadlo.
Sledovat ranní rutinu je jako dívat se na směs sitcomu a hororu. Do toho se míchá vůně kávy, kterou už asi nestihnu dopít, protože je čas vyrazit.
Na poslední chvíli balím batohy, kontroluji, jestli mají všechny potřebné věci, a snažím se tvářit klidně, i když uvnitř jsem jako sopka těsně před erupcí. Julka se snaží nacpat do jednoho z batohů svého oblíbeného plyšáka, protože „ten musí jít taky do školy“. No dobře, proč ne.
Děti konečně stojí oblečené u dveří. V ten moment si vzpomenu, že jsem na něco zapomněla. „Klíče!“ zvolám a vrhám se zpátky do kuchyně. Naštěstí je najdu hned vedle prázdného hrnku od kávy.
Vyjdeme z domu a já už cítím mírnou úlevu. Rána s dětmi jsou jako jízda na horské dráze — plná vzestupů, pádů a křiku, ale na konci se vždycky objeví úsměv. Jako bychom všichni právě přešli cílovou páskou a já jsem jistá, že to do zítřka nezapomenu.
Když nasedáme do auta, konečně vím, že jsme na cestě. A i když jsem už teď vyčerpaná, něco mi říká, že bych to nevyměnila za nic na světě.
Stojíme u dveří, děti v botách, batohy na zádech. Ten tichý zvuk zipu, když zavírám dveře, je jako symfonie úspěchu. Připadám si jako kouzelnice, když zjistím, že jsme to zase zvládli. Jako by se čas na chvíli zastavil, a já mohu jen tak stát a užívat si ten pocit. Jenže realita je jiná.
Tomáš se náhle koukne na mě a říká: „Mami, dneska mám tu soutěž na tělocvik, mám mít boty na běhání!“ Sakra! Boty, které samozřejmě nejsou na jeho nohách. Jsou doma. V duchu si zakleju a vím, že se musím vrátit. „Julko, hlídej bráchu, hned jsem zpátky,“ křiknu a už peláším zpátky po schodech, jako kdyby šlo o život.
Najdu je nakonec pod gaučem, z nějakého záhadného důvodu, který se nikdy nedozvím. Popadnu je a spěchám zpět. Když se vrátím k dětem, Tomáš se tváří, jako by právě vyhrál loterii. „Tělocvik je ale až odpoledne,“ dodá nevinně.
Představím si, jak bych ho teď poslala na Mars, ale jen se zhluboka nadechnu. „Dobře, hlavně že to máme,“ říkám a snažím se najít ten vnitřní klid, o kterém mluví všechny ty moudré knížky.
Julka mezitím poskakuje, jako by se snažila udělat díru do chodníku. „Mami, nezapomněla jsi na svačinu?“ ptá se a její hlas je tak nevinný, že bych jí odpustila i to, kdyby mi oznámila, že snědla všechny sušenky.
„Svačinu máš v batohu, neboj,“ uklidňuji ji a snažím se zapamatovat, jestli jsem tam tu zatracenou svačinu opravdu dala. No, to se ukáže později. Teď už opravdu musíme vyrazit.
Nasedneme do auta a já na chvíli zavřu oči. Pár hlubokých nádechů, v duchu počítám do deseti, pak motor naskočí a my konečně jedeme. V hlavě se mi střídají myšlenky na to, co všechno jsem ještě zapomněla, ale snažím se to vypustit. Vždyť je to pokaždé stejné, a přeci to nějak zvládáme.
Cesta do školy je krátká a klidná. Děti se mezi sebou dohadují, kdo bude dneska sedět vedle koho, a já se jen usmívám. Ten každodenní chaos má své kouzlo. Jakmile dorazíme k škole, vidím, jak se děti rychle připravují na opuštění auta, jako by to byl nějaký závod. Julka se k nám otočí a s úsměvem zvolá: „A dneska se nezapomeň stavit pro ty moje výkresy!“
„Když si vzpomenu, budeš mít bonus,“ odpovím ji a otočím se k Tomášovi. „A ty, nezapomeň na ty boty. Ať je nemusím znovu hledat.“
Děti vystoupí a já se na chvíli zastavím. Sleduji je, jak si mávají a běží ke škole. A najednou cítím, jak mě zalévá pocit úlevy. Udělali jsme to. Zase. Navzdory všem nečekaným překážkám, ztraceným botám a zapomenutým svačinám. Jsme tady, připraveni čelit dalšímu dni.
Když se vrátím domů, na chvíli si sednu s kávou. A i když vím, že mě čeká další maraton odpoledne, kdy si je budu muset vyzvednout a poslouchat, co všechno se stalo, ten moment klidu si užívám jako výhru.
Život s dětmi je jako velká improvizace, ale na konci dne je to právě ta nečekanost a humor, které ho dělají nezapomenutelným. A i když každé ráno začíná budíkem, který by zasloužil rozbít, vím, že to všechno má smysl. Moje děti a já — jsme tým, co zvládne cokoliv. A na to jsem hrdá.
Stojím uprostřed prázdného bytu, který po tom ranním chaotickém maratonu připomíná spíš bojiště než domov. Kolem mě se válí zapomenuté ponožky, otevřené skříňky a na zemi leží hromada prádla, která si živě říká o pozornost. Zapomněla jsem na tu břečku, která se tu nakupila už včera. Přemýšlím nad tím, jak by se to prádlo asi samo vypralo, kdybych ho dostatečně dlouho ignorovala.
V ruce držím hrnek kávy, která už dávno ztratila svou teplotu i chuť. Ale i tak si ji vychutnávám po malých doušcích. Mít chvilku klidu a sedět na gauči, to je pro mě teď jako malý zázrak. Možná bych si mohla představovat, jak je to dovolená někde v Karibiku, ale vím, že tahle iluze dlouho nevydrží.
Představa o mateřské dovolené jako o relaxační dovolené v exotickém ráji mě vždycky pobaví. No jasně, dovolená… Spíš je to jízda na horské dráze, kde místo příjemných koktejlů dostávám nonstop servis ve formě žadonění o snídaně, hledání zapomenutých věcí a řešení dětských dramat. A přesně ve chvíli, kdy si myslím, že mám na chvíli klid, ozve se z pračky ten otravný pípající zvuk, který mi připomíná, že mám další práci.
„Ach jo,“ povzdychnu si, zatímco se snažím rozhodnout, jestli bych neměla alespoň na chvíli ignorovat všechny ty povinnosti. Očima mimoděk přejíždím po bytě a vidím nádobí, které se snaží uniknout z dřezu do mého zorného pole. Je to jako hra na schovávanou, jen já vím, že nakonec vždycky prohraju.
Když už jsem si myslela, že dnešní chaos skončil, zvednu telefon a vidím zprávu od sousedky: „Děcka u tebe zapomněly deštníky, nechceš na kafe?“ Možná že mám štěstí. Možná, že ten dnešní den nakonec nebude jen o prádle a nepořádku, ale taky o malé dávce sociálního kontaktu. To zní jako plán, který bych neměla odmítnout.
Usrknu z kávy a i přes její chlad mě zahřeje myšlenka na to, že bych mohla vyrazit ven, i když jen na chvíli. Rychle se přehrabuji skrz hromady prádla, abych našla něco méně pokrčeného na sebe. Nechci přece sousedku vyděsit víc, než je nutné.
Vyrazím z domu a zamknu dveře, jako bych tím symbolicky zamykala všechny starosti uvnitř. Doufám, že až se vrátím, byt si mezitím sám neudělal další party z nepořádku. Cestou si přemítám, jak je zvláštní, že i ty nejběžnější chvíle každodenního života mohou být tak nabité emocemi a absurditou. Rána s dětmi, ztracené boty, zapomenuté svačiny — to všechno dohromady tvoří mozaiku, která mi dává pocit, že žiju.
Sousedka mě vítá s úsměvem a já se těším na to, že si přinejmenším na chvíli vypovídáme, co jsme zase zažily. Možná si postěžujeme na tu imaginární mateřskou „dovolenou“, ale nakonec si jedna druhou podržíme nad vodou.
A tak, jak tam sedíme s kafem, vzpomenu si, že možná, jen možná, bych měla příště do batohů přibalit nejen svačiny, ale i kapku toho humoru, který mě po ránu zachraňuje. Protože na konci dne, kdy je ten malý chaos u konce, tyhle drobné okamžiky absurdity a smíchu dělají z mateřství něco, co bych nikdy nevyměnila.