Sedím v autě, ruce pevně na volantu, a čekám před školou. Hodiny na palubní desce nemilosrdně tikají, ale děti nikde. Posílám jim zprávu, jenže odpověď žádná. Zatímco se snažím udržet víčka otevřená, cítím lehké vibrace telefonu. Volá manžel. „Jak to jde?“ ptá se s nadějí v hlase. „Jak to jde?“ opakuji si pro sebe a sarkasticky hledám odpověď.
Představa blížícího se chaosu odpoledne mě naplňuje děsem. Čeká mě maraton šílenství: vyzvednout děti, odvézt je na fotbal, balet a hudební kroužek. Kdybych měla vlastní taxametr, vydělala bych jmění. „Jsem přece máma,“ říkám si s ironií. Jenže jak jsem se ocitla v roli „Mamataxi“?
Zhluboka se nadechuji a snažím se najít humor v této situaci. Jsem přece matka – superhrdinka s neomezenou energetickou zásobou a schopností být na deseti místech najednou. Telefon v kapse zase vibruje. Tentokrát je to zpráva od dcery: „Promiň, učitelka nás zdržela, přijdeme za chvíli.“ Přikývnu, jako kdyby mě mohla vidět, a začnu plánovat optimální trasu od školy.
V tom si uvědomuji, že jsem zapomněla na vlastní kávu, která zůstala chladnout na kuchyňském stole. Ach, ironie života! Ale vždyť co by byla má role „Mamataxi“ bez těchto malých tragikomedických momentů?
S úsměvem na rtech se znovu obracím k telefonu, tentokrát abych nastavila navigaci. Dnešní mise: rozvážet děti a nezbláznit se.
Přemítám nad tím, jak jsem se stala neoficiálním taxikářem rodiny. Zpočátku to byly nevinné výlety na hřiště, ale teď? Každý den rozvážím děti jako nějaká taxikářská matka, která nikdy nemá chvilku pro sebe. Jak jsem se k tomu dostala? Ani nevím.
Dnešní den je výjimečně chaotický. Syn chce jít na fotbal, zatímco dcera musí být na baletu. A já mám jen jedno auto. Jak to mám všechno zvládnout? Snažím se vymyslet logistiku, ale zdá se, že vesmír se spikl proti mně. „Možná bych měla zvážit kariéru dispečera,“ brumlám si pod nosem.
Zatímco v hlavě přepočítávám neexistující volné minuty, syn se zmiňuje, že jeho fotbalová taška zůstala doma. Skvělé, další rozjezd na opačnou stranu. Dcera mezitím zkouší své baletní pohyby na zadním sedadle. Zavírám oči, abych na chvíli unikla realitě, ale rychle je musím otevřít, když slyším pád něčeho těžkého – její baletní boty letí vzduchem.
Cítím, jak se mi každý sval napíná. Zhluboka se nadechuji a připomínám si, že to všechno je součást mateřské „profese“. Nakonec jsem přece jenom já ta, která drží rodinu pohromadě. S úsměvem, který je spíš křečovitý, kontroluji hodiny. Bude to těsné, ale zvládnu to. Pokud má někdo talent pro multitasking, jsem to já.
Dnešní mise: rozvážet děti všude, kam je třeba, a nezbláznit se.
„Snaž se, mami, ten zápas je strašně důležitý,“ volá syn ze zadního sedadla a já cítím, jak mnou prochází vlna adrenalinu. „A já mám dneska poslední zkoušku, vážně tam musím být!“ přidává se dcera a já slyším, jak její hlas zní naléhavě. Snažím se zachovat klid, ale v hlavě mi běží myšlenky jako splašený vlak.
Zatímco se snažím držet rytmus semaforů, přeji si, aby město mělo méně červených světel. Rádio hraje nějaký chytlavý popový hit, ale já ho sotva vnímám. Přede mnou se táhne řetězec aut a hodiny na palubní desce tikají jako časovaná bomba. Vzpomínám na vtipy o tom, jak se čas vleče, když na něco čekáme, ale teď se mi zdá, že se pohybuje rychlostí světla.
Zatlačím na plyn, když se konečně rozsvítí zelená. V tom momentě mi však do cesty vjede další auto, jako by ani neviděl mé zoufalství. „Kdybych měl superhrdinské schopnosti, uměl bych létat,“ mumlá syn a já přemýšlím, že by se mi teď hodil spíš teleport.
Navigační systém se mě snaží nasměrovat zkratkou, ale já vím, že tyhle uličky jsou zrádné. Každý úsek cesty je jako další kapitola příběhu, kterou musím pečlivě odehrát, abychom stihli vše včas.
Děti na zadním sedadle stále diskutují o tom, kdo z nich má větší prioritu, a já se snažím zůstat vyrovnaná. Vhání mi to do mysli otázku, proč jsem si nepořídila plachtícího robota na rozvážení. Ale přesto, i přes všechny ty úskalí, ve mně roste pocit hrdosti. Jsem přece Mamataxi a tohle zvládnu!
Auto najednou začne vydávat podivné zvuky a s trhnutím zastaví uprostřed cesty. Motor ztichne jako pošlapaný plyšový medvěd a já se v duchu modlím, aby to byl jen špatný sen. Děti na zadním sedadle propadají panice. „Co budeme dělat, mami?“ slyším jejich naléhavé hlasy, zatímco se snažím zachovat klid a nepřidávat ke stresu ještě vlastní hysterii.
Zhluboka se nadechnu a snažím se rychle vymyslet plán. Telefonem volám na odtahovou službu, ale jak dlouho to bude trvat? V ten moment si uvědomuji absurditu celé situace. Tady stojíme, uprostřed města, s kritickým časovým limitem a autem, které se rozhodlo stávkovat.
Jako zázrakem se zjevuje naše sousedka Marta, která právě projíždí kolem. „Potřebujete pomoc?“ volá z okénka, zatímco se na ni dívám s úlevou, jako by byla anděl sestupující z nebes. Vysvětluji jí naši prekérní situaci a než se nadějeme, děti už sedí v jejím autě.
„Je to jako v akčním filmu, mami!“ křičí syn s úsměvem na tváři, když odjíždějí. Sleduji, jak se vzdaluje Marta s dětmi, a cítím směsici úlevy a vděčnosti. I přes všechny komplikace se mise „Mamataxi“ mění v triumfální úspěch. Všechny úskalí byly jen další epizodou tohoto bláznivého komediálního příběhu, který nakonec skončil šťastně. Znovu se usměji. Jsem přece Mamataxi.
Doma se unaveně svalím na gauč a konečně si uvědomuju, že mám pět minut klidu. Na chvíli zavřu oči a nechám myšlenky volně plynout. Zasloužený odpočinek po dnešním maratonu. Dívám se na hodinky a přemítám, jak dlouho ještě vydržím v této roli „Mamataxi“, která je neustále na cestách. Napadne mě, že by nebylo od věci zapojit do této logistické akce i ostatní členy rodiny. Manžel by mohl vzít syna na fotbal a babička by se mohla ujmout baletu. V hlavě už spřádám plán, jak příště strategicky rozdělit úkoly.
S humorným povzdechem si představuju, jaké by to bylo být znovu bezstarostným dítětem, které vozí „Mamataxi“. Nezodpovědné chvíle, kdy jedinou starostí je nezapomenout školní batoh. Ano, v příštím životě bych chtěla být tím dítětem na zadním sedadle, užívající si jízdu bez ohledu na červená světla a chaotické uličky města.
Je příjemné aspoň na chvíli snít o životě, kde čas plyne pomalu a starosti se řeší samy. Přesto vím, že jsem pyšná na to, co dělám. Přes všechnu tu každodenní rutinu a šílenství je v tom i kus mého srdce. Jak říkám, jsem „Mamataxi“ a i když to občas stojí nervy, stálo by to za to i zítra.
S úsměvem na rtech se zvedám z gauče a vím, že zítra mě čeká další mise. Ale teď? Teď je čas na zaslouženou pauzu a šálek horké kávy, která tentokrát určitě nevychladne.