Každé ráno u nás doma začíná podobně. Já se vždycky probouzím o něco dřív, abych měla aspoň pár minut ticha, než začne ten blázinec. Sedím v kuchyni s šálkem kafe a snažím se přečíst pár řádků z knížky. Vím, že to budu muset brzy odložit, protože blíží se čas útoku.
Pak se ozve první hlasité ťukání na dveře ložnice. To je Matyáš, který má svatou povinnost přijít mě upozornit, že je špatně oblečený a potřebuje pomoct s výběrem. „Mami, můžu si vzít tu červenou mikinu?“ ptá se, zatímco má na sobě svoji oblíbenou, co je všude samé logo a trochu už obnošená. S úsměvem přikývnu, protože stejně vím, že nejlepší řešení je nebránit se jeho módnímu vkusu.
Mezitím dorazí do kuchyně Klárka. Ta si razí cestu s překvapeně rozcuchanými vlasy a pyžamem. První věta, co z ní vypadne, je o tom, co bude k snídani. „Něco rychlého, protože máme zpoždění,“ odpovídám a házím do toustovače dva plátky chleba. Snažím se manévrovat mezi připravováním svačin a hledáním správných párů ponožek.
Když jsou děti konečně trochu oblečené a s plnými bříšky, začíná další fáze – školní pomůcky. Matyáš vždycky zapomene na svůj penál, tak lovím v jeho batohu, abych ho našla. Klárka mezitím zapomněla zkontrolovat domácí úkoly, což ji nutí převracet celý pokoj naruby.
Zatímco běhám zpět a tam, zapis, zkontrolování deníčků a podepisování souhlasů na školní výlety, na které jsem samozřejmě celé týdny zapomněla, se mi stává druhou přirozeností. Mám pocit, že trénuju na maraton, každý den jen s trošku jinými překážkami. „Mamí, kde mám bačkůrky?“ ozývá se z chodby. Ukazuje se, že zalezly někam pod postel. S povzdechem se tam pro ně vrhám.
Jdeme na závěrečnou fázi – všechno naložit do auta. Klárka otevírá a zavírá kufr, kontroluje, jestli mají všichni vše – což je úžasné, když si vzpomenu, že je jí teprve osm. Matyáš má tři vrstvy oblečení zaházené v rohu vozíku, přestože jsme chtěli jen bundy.
Nastartuji auto, a konečně vyrážíme. Cítím, jak se mi napětí pomalu uvolňuje z ramen. Oba se na zadním sedadle hádají, kdo bude mít dneska právo na výběr písniček přes bluetooth. Nakonec se domluví a začne hrát naše oblíbená rodinná písnička. Přes mraky začíná vykukovat sluníčko a já si uvědomuji, že tahle chvíle, když jedeme všichni spolu, je ta nejlepší část dne.
Mávám jim před školou, jak mizí mezi studenty. Zůstávám chvíli v autě s usměvavou únavou. Každodenní chaos je pryč, ale uvědomuji si, že bych ho nevyměnila za nic na světě. A teď se těším na svou tichou kancelář a další šálek kafe, než to všechno zajede do dalšího kola po návratu ze školy.
Cesta k autu: Krizové momenty a nečekané situace
Ráno začalo jako každé jiné. Vstala jsem s rozcuchanými vlasy a s otlačenými tvářemi od polštáře. První, co mě napadlo, bylo, že musím rychle stihnout všechno připravit, než ty moje malé drahoušky konečně vyexpeduju do školního světa. Ráno bývalo vždy bitvou, ale dnes jsem si slíbila, že to zvládnu bez chvatu a nervů.
Snídaně proběhla hladce, což mě překvapilo. Dokonce i malý chlapec, co má na snídani vždy tolik požadavků, že by jedna myslela, že otvírám luxusní kavárnu, byl dnes spokojený s toustovým chlebem a kakaem. První krizák přišel, když se mi povedlo vylít čaj po celé kuchyňské lince. Stálo mě to jen pár ubrousků a hluboký povzdych.
Pak začala ta část, na kterou se ani za těch mnoho let nebyla schopná úplně připravit – oblékání. Skříň byla plná oblečení, ale samozřejmě nic z toho, co bylo k dispozici, se nehodilo do dnešního moodu mých dětí. Po několika minutách dohadování a několikerém převlékání jsme konečně uzavřeli mír a oblékli je do těch správných modelů.
cesta k autu byla poměrně klidná, až na nečekané situace s botami. Jak to, že vždy na schodech, když už vypadá, že všechno klape, se najednou někdo rozpomene, že má na sobě boty na špatné noze? Co říct, udržet jakýkoli časový rozvrh bylo téměř nemožné. Přezůvky létaly vzduchem a já si musela připomenout, že klíč je zůstat klidná.
Před domem jsme se potkali se sousedem, který se zastavil jen pro povinný small talk. Nezávidím mu, protože vidět mě, jak krotím ty dva divoké, to musí být skutečně vtipný pohled. Conversace byla stručná a rychle jsme se dostali k autu, kde mě překvapilo, že bylo zamrzlé sklo. To znamenalo, že budu muset použít škrabku, což absolutně nebylo v plánu. Co se dá dělat. Děti seděly v autě, smějící se mé práci.
Celou dobu, co jsem škrabala led, mi v hlavě probíhal seznam úkolů, které musím během dopoledne splnit. Když bylo auto konečně připravené, rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že jsme nic nezapomněli. Úspěšně jsme se usadili a vydali se na cestu.
První zatáčku jsme zvládli bez potíží, ale hned na další křižovatce si můj mladší syn vzpomněl, že si nechal oblíbeného plyšáka doma. To znamenalo otočku a návrat. S povzdechem jsem se snažila zachovat klidnou hlavu a vzala situaci jako další zábavný zážitek ráno. Koneckonců, musím si vzpomenout, že je to jen další den v naší dobrodružné výpravě do školy.
O pár minut později jsme opět nesli auta, nyní s plyšákem v závěsu a oba děti byli připraveni čelit školním povinnostem. Ve chvíli, kdy jsme dorazili ke škole a obě děti vyskákaly z auta, uvědomila jsem si, že i přes všechny neočekávané momenty jsem to zvládla. Pozorovat, jak kráčí směrem ke svým kamarádům, mě nakonec vždycky pohladí po duši. Možná na tom cestování do školy není vlastně nic až tak strašného. A zítra to vše podnikneme znovu.
Cesta autem: Interakce a rozhovory
Ráno začíná jako každé jiné. Sotva rozlepím oči a už slyším dupot malých nožek směřujících k mým dveřím. „Mami, už je čas vstávat!“ ozve se hlas mého nejmladšího. Přetočím se na bok, pohlédnu na budík a povzdechnu si. Ještě není ani šest.
Nato se ozve druhý hlas, tentokrát od starší dcery. „Mami, já nemám co na sebe!“ Vylezu z postele a snažím se nasměrovat naše ranní operace v předstihu. Když už jsou konečně všichni oblečení a snídaně za námi, zvoní školní tašky u dveří a my se vydáváme ven.
Ve chvíli, kdy nastoupíme do auta, začíná se na zadních sedadlech odvíjet tradiční rodinné drama. „Mami, on mi bere hračku!“ zvolá nejmladší, zatímco ten starší se tváří jako neviňátko. „Nechte toho, nebo nás nechám vystoupit a půjdete pěšky,“ varuji je lehce ironickým tónem.
Zatímco projíždíme křivolakými ulicemi našeho města, starší dcera se rozhodne sdílet své životní moudrosti. „Víš, mami, prý když sníš semínko od jablka, může ti vyrůst strom v břiše.“ Zasměji se a odpovídám: „To je zajímavé, ale myslím, že něco takového se jen tak nestane.“ Dodávám, že bych pak byla opravdu velká máma.
Jen co se smích utiší, syn mě zaskočí otázkou: „Mami, proč musí dospělí chodit do práce?“ Přemýšlím, jak z toho ven. „Práce je důležitá, protože nám pomáhá vydělat peníze, za které koupíme jídlo a hračky.“ Přikývne, ale vidím, že ho odpověď moc neuspokojila.
Na semaforech se zase ozve: „Mami, co je to láska?“ V očích dětí je patrný zájem. Obrátím se k nim a říkám: „Láska je, když děláš něco hezkého pro někoho jiného a cítíš se u toho šťastně.“ Je ticho. Přemýšlejí o mé odpovědi a já doufám, že jsem to aspoň trošku vystihla.
Zatímco mluvím, auto zlehka popojíždí. S každým zastavením a rozjetím si připomínám, proč nemáme snídat jogurt v autě. „Mami, nespi!“ zvolá dcera a já se musím usmát. „Neboj, já jen přemýšlím,“ uklidňuji ji, jak nejlépe dovedu.
Blížíme se ke škole a já cítím lehkou úlevu. Zase jsme to zvládli. Když zaparkuji, obrátím oči k dětem. „Tak co, máte všechno?“ Říkají, že ano, ale pohled na jejich roztržité tváře mi napovídá, že rozhodně něco zapomněli. Přesto se usmívám. „Tak si užijte den a buďte hodní,“ loučím se s nimi, jak se má chatrná posádka vrhá do dne.
Jakmile zavřu dveře a otočím klíčkem v zapalování, cítím krátký moment klidu. Je to ten zvláštní okamžik, kdy je auto prázdné a já mám prostor přemýšlet. Usmívám se nad tou směsicí otázek a odpovědí. Ty cesty autem jsou skutečnou školou života.
A já jsem vděčná, že mám každý den tu jedinečnou příležitost být s nimi, i kdyby to bylo „jen“ cestou do školy.
Příjezd ke škole: Loučení a povzbuzení
Když jsem ráno vyjížděla autem s dětmi, slunce sotva vykouklo nad obzorem. Cesta ke škole je krátká, ale často plná neplánovaných dobrodružství. Dneska jsme to zvládli bez ztráty kytičky, což už samo o sobě považuji za úspěch. Děti na zadních sedačkách si povídaly o tom, jak kdo z nich má ve třídě nejlehčí batoh a kdo ho umí nejrychleji hodit na záda. „Mami, a dneska tam bude zase Honza?“ zeptala se mě Karolínka. Ujistila jsem ji, že určitě ano, protože Honza je její nejoblíbenější spolužák.
Při příjezdu ke škole na mě vykoukly známé tváře rodičů, kteří to tady absolvují každý den stejně jako já. Zaparkovala jsem na obvyklém místě, kde si auta předávají pořadí jako při štafetě. Děti už netrpělivě koukaly z okna, jak se na školním hřišti začínají scházet jejich kamarádi.
„Tak už běžte, ať nepřijdete pozdě,“ popohnala jsem je, zatímco jsem se protahovala z auta, abych vyndala jejich batohy z kufru. Karolínka už zuřivě mávala na Honzu, který právě přibíhal k bráně. „Nezapomeňte si domluvit oběd,“ připomněla jsem jim ještě mezi dveřmi.
Lukáš se ještě otočil zpátky a dobromyslně poznamenal: „Zase nám uděláš ty sušenky, co jsme měli včera?“ A Karolínka dodala: „A nezapomeň se zeptat, jak bylo ve škole.“ Přikývla jsem s úsměvem. „Nebojte se, budu to mít na paměti. Po škole mě čeká vaše vysvětlování.“
Rozloučila jsem se s nimi objetím a povzbudila je několika milými slovy. „Užijte si to, a buďte hodní. A hlavně, ať se vám líbí matematika,“ mrkla jsem spiklenecky na Lukáše, který si učení příliš neužívá. Odpověděl mi širokým úsměvem a drobným mávnutím.
Jak se brána školy zavřela, mávala jsem jim ještě chvíli, než zmizeli ve skupince dalších dětí. Cítila jsem lehkou únavu z ranního spěchu, ale současně radost z toho, že jsou moje děti na dobrém místě. Občas si říkám, že ta ranní rutina je jako malý rituál, který nás spojuje, i když to tak někdy na první pohled nevypadá.
Stála jsem u auta, abych chvíli sledovala ostatní rodiče s jejich dětmi. Viděla jsem, jak na sebe půlka z nich volá „mami“ nebo „tati“, zatímco se snaží stihnout začátek školního dne. Na chvíli jsem si dovolila jen tak stát a koukat. Byla to příjemná chvilka před začátkem vlastního pracovního dne.
Nakonec jsem se obrátila zpět k autu, lehkým povzdechem si povzbudila sama sebe a vyrazila domů připravit oběd a začít s tím vším, co ten den přinese. Naše loučení u školy je drobným, ale významným kouskem každého dne. Dává mi pocit, že jsem nejen máma, ale také chodící povzbuzení. A víte co? Přijde mi, že se mi to docela daří.
Návrat domů: Reflexe a přípravy na další den
Když se vracím z ranního kolotoče, kdy už jsou děti bezpečně ve škole, v autě nastává chvilka klidu. Ráda si zapnu oblíbenou hudbu a na chvíli utichne celý svět. Užívám si tuhle krátkou fázi ticha, než se vrátím domů a ponořím se do svých povinností.
Přijíždím před náš dům a chvíli zůstávám sedět v autě. Rozhlížím se kolem a vnímám, jak se probouzí celý sousedství. Paní Nováková venčí psa, a jako obvykle hočí moje umění parkování s úsměvem. „Dneska jsi mě málem trefila,“ říká přes plot s pobaveným výrazem. Vždycky má v rukávu nějakou vtipnou poznámku.
Doma mě vítá ticho, občas přerušené jen jemným tikáním hodin. Pomalu si připravuji kávu, sleduji, jak se pára vine z konvice, a přemýšlím. Procházím kuchyní a napadá mě, že bych mohla konečně otřít poličky. Ale káva má přednost. Je to můj malý ranní rituál.
Po kávě se podívám na seznam úkolů na ledničce. Trochu se mu směju, protože se stále zdá delší než včera. Ještě pořád na něm mám pozůstatek z minulého týdne – „vyprat záclony“. Pokaždé, když se na to chystám, objevím důležitější věc na práci, jako například hledat zmizelé ponožky.
Začínám přemýšlet, co jsem udělala včera. Ujistila jsem se, že úkoly do školy jsou podepsané? A co večeře? Byli by klidně spokojení s noky se sýrem? Děti mají rády překvapení v jídle, ale to ne vždycky platí pro zeleninu. Je to věčný boj, ale který rodič to nezná?
Během oběda se očekávají první telefonáty. Můj kolega mě prosí o zaslání reportu a já se snažím vzpomenout si, jestli jsem ho vlastně dokončila. „Hned to bude!“ odpovídám a v duchu si plánuju, kam po obědě stihnu rychle nakoupit. Ano, seznam nákupu jsem si zapomněla zapsat.
Po obědě se znovu ponořím do příprav na další den. Nachystám dětem batohy, kontroluji, zda mají všechny učení, svačiny a následně i jejich sportovní výbavu. Zítra je tělocvik, a tak naháním čisté tričko, které zřejmě zmizelo s těmi ponožkami.
Odpoledne rychle utíká, a najednou si uvědomím, že se blíží čas, kdy mám vyzvednout děti ze školy. Trochu mi zatrne při myšlence, že by mohli mít nějaký dodatečný program, o kterém jsem nevěděla. Ale to se dá snadno ověřit rychlým pohledem do školního diáře.
Při cestě ke škole přemýšlím, jaký film bychom si mohli večer pustit. Děti milují animované pohádky, ale někdy bych si ráda pustila něco i pro dospělé. Možná najdeme kompromis a podíváme se na něco, co neurazí ani jednu stranu.
Den končí a já cítím lehkou únavu, ale i spokojenost. Vždyť jsem zvládla nalajnovat další všední den. I přes drobné nástrahy má ten ranní kolotoč svůj význam. Naučila jsem se ho brát s lehkostí a humorem. Co by mě teprve čekalo, kdybych to brala moc vážně!