Když jsem poprvé vkročila do tělocvičny, okamžitě mě přepadl pocit, že jsem vlezla na plac nějakého akčního filmu. Všude kolem mě se hemžilo těly, která vypadala, že snad nikdy nepoznala nic jiného než činky. Já, v nových sportovních legínách, které jsem koupila s vidinou, že mě magicky promění v někoho, kdo ví, co dělá, jsem se cítila jako vetřelec.
Mým cílem bylo zlepšit kondici a snad jednou doběhnout tramvaj, aniž bych z toho měla pocit, že umřu. Jenže když jsem viděla, jak všichni kolem mě elegantně zvedají těžké váhy, připadala jsem si, jako když důchodce omylem zabloudí na ples seniorů – zmatená a trochu směšná.
Postavila jsem se před zrcadlo na začátku své rozcvičky, odhodlaná aspoň vypadat, že vím, co dělám. Jakmile jsem však začala zvedat ruce, abych se protáhla, spatřila jsem ve skle svůj vlastní obraz, který mi připomněl, jak moc jsem mimo svou komfortní zónu. Moje pohyby byly neohrabané, a kdybych měla hůl, asi bych se o ni opřela.
Ironický úsměv se mi objevil na tváři, když jsem si uvědomila, že tohle dobrodružství rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Zatímco se kolem mě roztáčela kola fitness strojů, já jsem byla odhodlaná alespoň se neztrapnit natolik, abych si příště musela změnit posilovnu.
S třemi hlubokými nádechy jsem se postavila do pozice pro svůj první dřep. Trenérka, jmenovala se Lenka, stála vedle mě s povzbudivým úsměvem. „To zvládneš, jen si dej pozor na záda,“ řekla. Já jsem se na ni křečovitě usmála, ale uvnitř jsem měla pocit, že mi nohy zradí při prvním pokusu.
Pokud bych mohla, otočila bych se na podpatku a zamířila do nejbližší kavárny. Na chvíli jsem zavřela oči a představila si, jak sedím s šálkem kávy, zatímco se kolem mě líně míhají lidé. Ale realita byla jiná – chladné fitness centrum a já, která se snaží vybalancovat na pokraji selhání.
S hlubokým výdechem jsem se pustila do dřepu. Kolena mi protestně zapraštěla a svaly na stehnech se stáhly, jako bych právě rozjela Tour de France. „Výborně, jen pokračuj,“ slyšela jsem Lenku. Přikývla jsem, i když jsem v duchu přemítala, jaké by to bylo být doma na gauči.
Po třetím opakování jsem se zadívala na Lenku a řekla: „Můžu si teď zasloužit kávu?“ Zasmála se. „Po deseti, možná.“ Povzdechla jsem si a vrátila se k cvičení.
S každým dalším pokusem se mi zdálo, že mé tělo se proměňuje v beton. Avšak místo aby mě to odradilo, začala jsem vnímat zvláštní pocit uspokojení. Jako bych přece jen, pomalu, dělala krok k té tramvaji, kterou jednou doběhnu.
Po prvním týdnu cvičení jsem objevila svaly, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení. Každé ráno se mé tělo vzpíralo vstávání, jako by se mu chtělo navždy splést se s matrací. Při pokusu sejít schody jsem se cítila jako postava z grotesky, která se opatrně sunula krok za krokem, bojíc se, že si při pádu zlomím i to, co už je zničené.
Stále jsem přemítala, proč jsem se do toho vůbec pustila. Mohla jsem být doma, pít kávu a sledovat seriály, kde hrdinky cvičí jen tak mimochodem, zatímco vypadají svěže a v pohodě. Místo toho jsem se snažila překonat hysterický záchvat smíchu pokaždé, když jsem si sedla na záchod, protože mé stehna protestovala.
Přes všechny útrapy jsem se pokoušela najít motivaci. Hledala jsem každou malou změnu, která by mě posunula dál. Stala se z toho taková hra – našla jsem radost v tom, že se mi podařilo o něco plynuleji vstát z křesla, aniž by to připomínalo vzlet rakety.
Nakonec mě držela představa, že se jednou rozběhnu za tramvají a nebudu u toho dýchat jako parní lokomotiva. Tohle drobné vítězství na obzoru mě ujišťovalo, že i když se mé tělo cítí jako důchodce po maratonu, mám důvod pokračovat. S vědomím, že i ty malé krůčky mě přibližují k cíli, jsem se zvedla a připravila se na další dřep.
Po několika týdnech cvičení, které jsem střídavě milovala a nenáviděla, jsem si začala všímat prvních změn. Při pohledu do zrcadla jsem viděla, že mi pas v legínách už nevypadá jako zmačkaná papírová koule. Mé tělo už nepřipomínalo kostelní lavici při dřepu a cítila jsem se lehčí, energičtější. Tohle všechno mě motivovalo pokračovat dál.
Jednoho večera jsem se setkala s kamarádkami v naší oblíbené kavárně. Když jsem vešla, všimly si mě a jejich pohledy mě rozesmály. „Co se stalo s naší starou dobrou gaučovou královnou?“ zeptala se Petra se šibalským úsměvem. „Proměnila ses v nějakou fitness guru?“ Aneta mě zkoumala s předstíraným údivem.
Zasmála jsem se. „No, ještě na tom pracuju. Ale aspoň teď můžu doběhnout tramvaj, aniž bych vypadala jako parní lokomotiva,“ odpověděla jsem s úsměvem. Zatímco jsme si povídaly, uvědomila jsem si, jak moc mi tenhle nový pocit sebevědomí chyběl. Bylo to jako objevit ztracenou část sebe sama.
Petra mi podala šálek kávy. „Na oslavu nové tebe,“ řekla s úsměvem. Přijala jsem ho a v duchu přemítala, že zatímco mě cvičení možná proměnilo z gaučového bramboru na lehce opotřebovanou zeleninu, cítila jsem se živější než kdy dřív. To vědomí, že jsem na správné cestě, mě utvrdilo v tom, že tato cesta – jakkoli trnitá – stojí za to.
Po několika měsících cvičení jsem si uvědomila, že ačkoli se stále cítím jako důchodce na začátku každého nového tréninku, ten pocit přechází rychleji než dříve. Vyhýbám se zrcadlům, ne proto, že bych se bála, co uvidím, ale protože už nemusím hledat důkazy toho, že se něco změnilo. Pohledy okolí a vlastní pocit v těle mi to potvrzují každý den.
Každé ráno, když se mi podaří vstát z postele bez toho, abych si připadala jako rozbitá hračka, je pro mě malým vítězstvím. Překonávám rekordy ve věcech, které dříve byly nemožné – jako třeba v doběhnutí na autobus bez toho, abych lapala po dechu jako parní lokomotiva. Zároveň jsem si uvědomila, že už se nebojím legín a že mi ani kafe po tréninku nechybí tak, jak jsem si myslela.
Začala jsem se smát i vlastním chybám. Při každém nešikovném pohybu na podložce jsem se usmála a vzpomněla si na své první dřepy, které vypadaly spíše jako pokus posadit se na neexistující židli. Nyní chápu, že to není o tom, být dokonalá, ale o tom, měnit se a smát se na cestě.
A tak, i když mám stále pocit, že mám do maratonce daleko, vím, že jsem začala něco, co mě baví a naplňuje. Cvičení mi nepřineslo jen fyzickou proměnu, ale i důkaz, že dokážu začít něco nového – a to je pro mě skutečné vítězství.