Moje dcera Kristýna, sedmnáctiletá umělkyně každodenních dramat, mi naproti dává ten svůj známý pohled. „Mami, mám novinku,“ pronese a oči jí září. Napjatá atmosféra by se dala krájet. Její „novinky“ většinou zahrnují něco, co převrátí náš den vzhůru nohama.
Zvednu obočí a čekám, co z ní vypadne tentokrát. „Rozhodla jsem se, že budu kouzelnice!“ vyhlásí triumfálně, jako by objevila nový kontinent. Než stihnu zareagovat, pokračuje: „A už jsem začala trénovat s králíkem.“
„S čím?“ zeptám se, protože mi to připadá, jako by mi právě oznámila, že přistála na Měsíci. Kristýna sáhne pod stůl a vytáhne z malého košíku bílého králíka. Sedí tam, chlupatý a zmatený, jako bych byl já.
„Tohle je Merlin,“ představí ho hrdě, jako by to byl nový člen rodiny. Králík se na mě podívá, jeho čumák se chvěje. Zhluboka se nadechnu, protože cítím, že tohle bude ještě zajímavé.
„Kde jsi ho vzala?“ ptám se, snažíc se udržet klidný tón. V hlavě mi zní alarm, ale ten její nadšený výraz mě přiměje zastavit se na chvíli a podívat se na situaci z její perspektivy.
„Koupila jsem ho na internetu,“ odpoví nevinně, jako by si koupila nový pár ponožek. „Byla to skvělá nabídka.“
V duchu počítám do deseti. Kristýna má zvláštní talent pro vyhledávání akcí, které já nikdy neocením. „A co s ním chceš dělat?“ ptám se, i když odpověď už vlastně znám.
„Budu s ním dělat kouzla! Je to přece jasné, mami,“ řekne, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Vytáhne z kapsy karty, ukazuje je králíkovi. Merlin se na karty dívá, jako by to bylo něco neuvěřitelně složitého.
Sedím tam a sleduji, jak se Kristýna snaží naučit králíka, jak zmizet v klobouku. Na jednu stranu je to k smíchu, na druhou stranu si uvědomuji, že tohle je jen další z jejích nečekaných projektů, které mě zavedou bůhvíkam.
„Kristýno, víš, že jsme se o tomhle měli nejdřív bavit? Králík není jen tak obyčejné zvíře, potřebuje péči,“ snažím se apelovat na její smysly, ačkoli vím, že to bude boj.
„Neboj, mami, zvládneme to! Já i Merlin,“ odpoví sebevědomě a na chvíli mi to připomíná mě samotnou, když jsem byla v jejím věku. Možná máme víc společného, než jsem si chtěla připustit.
Zatímco ona pokračuje ve svých pokusech o kouzelnické triky, já přemýšlím, jak to celé zvládneme. Je to sice bláznivý nápad, ale přesně ten typ bláznivosti, který ona do mého života pravidelně přináší. A i když to může být občas na zbláznění, možná právě tohle nám pomáhá, aby náš život nebyl nudný.
Nakonec se usměju a přistoupím ke stolu. „Dobře, kouzelnice. Ale jakmile se Merlin naučí zmizet, chci být první, kdo to uvidí,“ řeknu a připojím se k ní a ke králíkovi, kteří se oba dívají na mě s obličeji plnými očekávání.
Je to možná chaos, ale je to náš chaos, a nakonec, co by byl život bez trochy magie? A možná, jen možná, se tímto králík nestane jediným kouzelníkem v našem domě.
Sedím na pohovce s kafem v ruce a snažím se pochopit, jak se mi život takhle otočil. Kristýna poletuje po obýváku a mumlá si něco o „velkém kouzelnickém představení“. U Merlina, co to zas vymyslela?
„Mami, musím ti něco říct,“ zastaví se přede mnou a její očima se mihne to nebezpečné jiskření. To nevěstí nic dobrého.
„Co je, Kristýno?“ odpovím a snažím se nasadit klidný tón. Ale uvnitř se připravuji na další bouři, která mě má pohltit.
„Přihlásila jsem se do školní talentové soutěže!“ vykřikne nadšeně, jako by mi právě oznámila, že vyhrála olympiádu.
Vykulím oči. „S jakým trikem?“ zeptám se, ačkoliv odpověď v podstatě znám.
„S Merlinem! Uděláme ten trik s mizejícím králíkem,“ odpoví a usmívá se tak, jako by už byla vítězem. Křečovitě se napiju kávy ve snaze získat čas na to, abych si urovnala myšlenky.
„Kristýno, víš, že ten trik ještě neumíš, že?“ připomínám jí jemně, ale důrazně. „Králík ti ještě ani jednou nezmizel, jenom rychle utekl za pohovku.“
„Ale to je jen malý detail, mami! Mám ještě tři dny na trénink,“ říká bezstarostně a mávne rukou, jako by to byl jen drobný problém, který stačí odfouknout.
„A co když se to nepovede? Co když králík na jevišti uteče a skončíme všichni hledáním pod sedačkami?“ snažím se apelovat na její rozum. Ale jak to tak vypadá, můj argument do její hlavy nepronikl.
„Mami, musíš mi věřit! Tohle zvládneme,“ prohlásí s takovou jistotou, že na chvíli zaváhám. Možná bych se měla naučit mít její víru v nemožné.
„Dobře, ale musíme se připravit,“ rezignuji nakonec. Možná trochu kvůli tomu, že mi její nadšení připomíná vlastní mládí, kdy jsem věřila, že zvládnu cokoliv.
„Můžeme trénovat hned teď! Pojď, Merlin je připravený!“ vykřikne a rozběhne se k malému košíku, odkud Merlin už nedůvěřivě vykukuje.
Povzdechnu si, dopiju kávu a zvednu se z pohovky. Je čas naší tajné zkoušky. Nastává malý chaos, kdy se snažíme nacvičit, jak Merlin má zmizet. Karty, klobouk, králík – všechno má svůj čas a místo, ale nějak se to stále nedaří sladit dohromady.
„A teď, Merlin, zmiz!“ zvolá Kristýna dramaticky a já sotva stíhám sledovat, jak králík skáče z klobouku a mizí pod stolem.
„Tohle bude potřebovat ještě hodně práce,“ poznamenám. Ale místo aby se vzdala, Kristýna se směje. „Vidíš, mami? Je to kousek od dokonalosti!“ odpovídá s optimismem, který mě přiměje se pousmát.
„Tak dobře, zkusíme to znovu,“ povzbudím ji a pomůžu jí zvednout králíka zpět na stůl. Když se na mě Merlin podívá, jakoby tušil, že jsme na stejné lodi – oba se snažíme přežít tyto bláznivé projekty.
Jak večer padne, uvědomím si, že i když je to celé šílené, je v tom něco kouzelného. Možná to nebude dokonalé představení, ale je to naše představení, a to se počítá. A i když budu muset podat mému srdci valium, abych to celé přežil, nakonec jsem rád, že Kristýnu mám.
A možná, pokud se to povede, budeme mít na památku úžasný příběh o mizejícím králíkovi, který nikdo jiný nemá. Vzdychnu a podívám se na Kristýnu, která s úsměvem pracuje na dalším pokusu. Nakonec, život s ní je jako magic show – plný překvapení, a to je přesně to, co ho dělá nádherným.
Doma se proměnilo v malé divadlo plné kouzel a chaosu. Kristýna s nadšením běhala po obýváku, zatímco já se snažil udržet si klid. „Mami, podívej se na tohle!“ vykřikla a roztočila hůlku v ruce. V duchu jsem se připravovala na další z jejích pokusů, které většinou končily nečekaně.
Králík Merlin vypadal, že ztratil o kouzelnictví jakýkoliv zájem. „Teď, Merlin, zmiz!“ zvolala Kristýna dramaticky a já jen sledovala, jak králík zmizí… ale ne v klobouku. Prostě se rozběhl do kuchyně.
„Kristýno, tohle není zmizení, to je úprk,“ povzdechnu si, zatímco se králíka snažím nalákat na kousek mrkve. Kristýna se ale nevzdává. „Jen počkej, mami, já to doladím!“ slibuje a v očích jí hraje ta známá jiskra naděje.
Další den jsem zaslechla škrábání, které mě přivedlo ke dveřím od botníku. A samozřejmě tam byl — Merlin. Krčil se tam mezi mými botami a tvářil se, jako by objevil tajemný svět. „Merline, co ty tu děláš?“ ptám se a on na mě jen klidně hledí, jako bychom to byli já, kdo nechápe.
Kristýna přiběhla a začala se smát. „Mami, to je jasné znamení, že jsem na dobré cestě!“ prohlásila nadšeně, jako by Merlinova schopnost dostat se do botníku byla důkazem jejího pokroku. Odmítla se vzdát a já se začala smiřovat s tím, že králík asi bude objevovat každý kout našeho domu.
Její další trik zahrnoval karty a já přihlížela, jak si Merlin očichává každou z nich, zatímco Kristýna se pokoušela o složitou iluzi. „Vidíš, mami? Už si tu kartu skoro zapamatoval!“ říká přesvědčeně. Můj skeptický pohled ji neodradil.
„A co když mu dojde trpělivost a sní je?“ poznamenám s úsměvem. Ona se jen zasměje a pokračuje.
Jednoho dne, když jsem se snažila pracovat, zaslechla jsem hluk z obýváku. Vstala jsem a co nevidím — Merlin sedí uprostřed místnosti se zamotanými kousky karet okolo sebe. Kristýna se pokouší o reparát a králík vypadá jako model neochotně zapojený do avantgardního umění.
„Možná je Merlin spíše umělec než kouzelník,“ říkám a Kristýna se smíchem dodává: „Tak to bude umělecký trik, mami. Když není ochotný zmizet, alespoň zaujme publikum svým stylem!“
Sledovat, jak Kristýna každý večer trénuje, bylo jako být v sitcomu. Různé pokusy a omyly se staly běžnou součástí našich dnů. Jednou se králík dokonce schoval do mého ložního prádla. „Merline, takhle si to nepředstavuj!“ říkám a beru ho do náruče.
Ten bláznivý projekt začal přinášet i něco dobrého — smích. A i když Kristýna na soutěži možná nevyhraje, jedno je jisté: v našem domově není nikdy nuda. Možná že ztracení a nalezení Merlin je kouzlo, které mělo probíhat úplně jinak, ale pocit, že jsme všichni součástí něčeho výjimečného, je neocenitelný.
Na konci dne, když Kristýna odkládá své kouzelnické náčiní a králík se schoulí vedle ní na pohovce, uvědomím si, že život s těmito dvěma je jako kouzelnické představení samo o sobě. Plné smíchu, chaosu, a občas i malé magie. A to je přesně to, co dělá naše dny tak výjimečnými.
Talentová soutěž se neúprosně blíží a já, jakožto matka, se rozhodnu, že je na čase zasáhnout. Když se Kristýna vrátí ze školy, čeká ji na stole malý dárek – nový kouzelnický klobouk. „Mami, kde jsi ho sehnala?“ ptá se překvapeně, zatímco já se snažím vypadat nenápadně.
„Řekněme, že mám své zdroje,“ odpovím s úsměvem. Ve skutečnosti jsem proklouzla do místního obchodu pro kouzelníky, kde mi prodavač navrhl trik, který by měl být pro začátečníky jako stvořený.
„Co kdybychom si ten trik nacvičily spolu?“ navrhuji. Kristýna na mě vrhne podezřívavý pohled, ale pak pokrčí rameny. Možná konečně uvěřila, že se její máma taky může o něco užitečné přičinit.
Začínáme trénovat a já si uvědomuji, že tohle je pro mě stejně nový svět jako pro ní. Merlin, náš neochotný asistent, sedí na stole a vypadá, že ho zajímá spíš naše odpolední svačina než kouzelné triky. Ale to nás neodradí.
Trénujeme jednoduchý trik s mizejícím míčkem. Kristýna je trochu nervózní, ale stále se usmívá. „Tak, schováš míček pod jeden z kelímků a pak ho necháš zmizet,“ vysvětluji jí a sama si připadám jako kouzelnice.
Po několika pokusech, které končí míčkem kutálejícím se po podlaze, se začínáme společně smát. Zdá se, že máme v rukou náš vlastní komediální akt. „Mami, možná bychom měly změnit kariéru na klauny,“ žertuje Kristýna, zatímco sbírá míček zpod pohovky.
Když konečně přichází den soutěže, napětí by se dalo krájet. Kristýna je ve školní tělocvičně mezi ostatními soutěžícími a já sedím v publiku. Cítím, jak mi srdce buší, když slyším její jméno. Mám pocit, že jdu na pódium s ní.
„Dobrý den, jmenuji se Kristýna a dnes vám ukážu kouzelnický trik!“ říká do mikrofonu s o něco vyšším hlasem, než obvykle. Vidím, jak se její ruce třesou, ale její oči září odhodláním.
Když začíná svůj trik, špetka nervozity je stále viditelná. Ale když míček zmizí pod kelímkem a publikum zalapá po dechu, vidím v ní to kouzlo. A i když při dalších pokusech míček několikrát skončí mimo kelímek, diváci se smějí a tleskají. To, jak Kristýna elegantně zvládá drobné chyby, je očividně dojímá.
A přesně v ten moment si uvědomuji, že tohle všechno nebylo o dokonalém představení. Byl to příběh o odvaze a o tom, jak si dokázala stát za svým snem, i když cesta k němu nebyla zdaleka hladká.
Na konci jejího vystoupení se ozývá potlesk a já vím, že diváci neocenili jen ten trik, ale hlavně její nadšení a odvahu stát se alespoň na chvíli kouzelnicí. Kristýna se nakonec ukloní a zamává publiku. Její úsměv je oslnivý a já jsem pyšná, jako kdyby právě vyhrála.
Když se vrací ke mně, objímám ji. „Bylas úžasná!“ šeptám jí do ucha, když se snažím zadržet slzy. Ona se usmívá a říká: „Díky, mami. Myslím, že Merlin by byl pyšný.“
Cestou domů mluvíme o všem možném – jejím výkonu, plánech na další triky a o tom, jak by se Merlin mohl přeměnit ve skutečného kouzelníka. A já si uvědomuji, že i když se naše dny někdy zdají jako chaotické představení, je to přesně ten druh magie, který dělá náš život nádherným.
Den končí, ale v mém srdci zůstává pocit, že Kristýna nejenže předvedla kouzelnický trik, ale také nám ukázala, jaké to je mít víru ve své sny – a tím vlastně dosáhla toho největšího kouzla ze všech.
Po několika týdnech intenzivního „kouzelnického“ úsilí, které naše domácnost změnilo v cirkus, Kristýna přichází s novým oznámením. Po večeři, kdy již všichni ostatní od stolu odešli a já sbírám nádobí, tam sedí a pozoruje mě s poněkud neobvyklým klidem.
„Mami, už nechci být kouzelnice,“ pronesla náhle a já se málem zakuckala. Otírám si ruce do utěrky a snažím se nedat najevo přehnanou úlevu. „Opravdu?“ ptám se klidně, ačkoli uvnitř mě hlasitě tleskám.
„Jo, myslím, že to není pro mě,“ řekne a pokrčí rameny, jako kdyby se rozhodla změnit značku cereálií. „Ale našla jsem něco nového!“ dodává a v očích jí probleskne to známé jiskření.
Samozřejmě, že našla. „A co je to tentokrát?“ ptám se opatrně. Představuji si, jak se právě vrhnu do světa modelářství nebo výroby domácího mýdla. Moje fantazie už jede na plné obrátky.
„Budu pěstovat bonsaje!“ zvolá nadšeně a já se překvapivě usměju. V hlavě se mi honí obrazy malých stromečků, které vyžadují klidnou péči a čas. Možná to dokonce bude pokojnější než králíci skákající po obýváku.
„Bonsaje, to nezní špatně,“ odpovím a cítím, jak se mi ramena uvolňují. Kristýna mě překvapivě políbí na tvář a dodá: „A neboj, Merlin zůstane naším domácím mazlíčkem, ale bez vystoupení. Myslím, že jemu se ta myšlenka taky líbí.“
Podívám se na králíka, který spokojeně leží v rohu místnosti, jako by čekal, že ho každou chvíli někdo bude chtít zas vystavovat veřejnosti. Zdá se, že i Merlin našel své místo v našem domově.
Neubráním se úsměvu. Kristýna je mladá a její zájmy se mění rychleji než počasí. Ale místo abych lamentovala nad její neustálou proměnlivostí, uvědomuji si, že tohle je součást jejího dospívání. A mojí role je být tu, sledovat to a občas jí pomoci se zorientovat.
Sedíme spolu a já přemýšlím, kolik rodičů zažívá podobné situace. Ten pocit, kdy nevíte, kam vás další den s vaším dítětem zavede, ale stejně to stojí za to. Všichni jsme na téhle bláznivé plavbě rodičovství, bez manuálu, ale s nadšením a hloupým úsměvem na tváři.
„Víš co, Kristýno? Myslím, že ty bonsaje budou skvělé,“ řeknu nakonec. Ona se na mě usměje a já cítím, že naše bublina chaosu se aspoň na chvíli usadila. Ale už teď vím, že to nebude trvat věčně. A to je v pořádku.
Zvedám se ze židle a mířím k umyvadlu, zatímco přemýšlím, co nás čeká dál. Možná to bude chvilka klidu s bonsajemi, možná další nečekané dobrodružství. Ale jedno je jisté – s Kristýnou a Merlinem to nikdy nebude nudné.
Přemýšlím, kolik rodičů si večer sedá s čajem nebo vínem v ruce, usmívají se při vzpomínce na další „šílený“ den a pak si říkají – ano, je to někdy na palici, ale život s našimi dětmi je neocenitelný. A kdo ví, jaké kouzlo nás čeká zítra.