Otevírám skříň a začínám vytahovat jeden kousek oblečení za druhým. Skříní zavání levandulový osvěžovač, který tam vložila moje máma v domnění, že mi zpříjemní balení. Ale já si říkám, kdo by potřeboval tolik šatů, když pojedu na dovolenou, kde budu většinu času v plavkách. Položím na postel třetí letní šaty a přemýšlím, jestli by nebylo praktičtější vzít si místo nich další opalovací krém. V tom zazvoní telefon. „Nezapomeň pas!“ ozve se na druhé straně hlas mého přítele. No jistě, jako bych to někdy udělala. Odložím telefon a tuším, že už teď mi něco důležitého uniklo.
V pokoji vládne chaos. Na podlaze jsou rozházené ponožky, trička a pár knih, které jsem se rozhodla vzít s sebou, protože přece na dovolené budu mít čas na čtení. Můj pes, Brok, sedí v rohu místnosti a sleduje mě se zaujetím, jako by chápal víc než já, jak je tohle balení důležité. Hlavu má nakloněnou na stranu a v očích mu čtu něco jako „Opravdu to zvládneš?“
Lehký stres se mi usazuje v žaludku, ale snažím se usmívat a zachovat klid. Beru do ruky seznam věcí, který jsem si napsala už před týdnem. „Šaty, plavky, opalovací krém, pas,“ mumlám si nahlas, zatímco se snažím krotit touhu přidat do kufru i ten starý klobouk, co jsem si koupila na posledním výletu k moři. Přece jen si říkám, že tentokrát to zvládnu bez něj.
Když mám pocit, že mám většinu věcí pohromadě, začnu strategicky skládat oblečení do kufru. Brok se přemístí blíž a lehne si na můj oblíbený svetřík, který jsem si původně nechtěla brát, ale teď mi přijde, že by mi mohl chybět. „To je tvoje oblíbené místo?“ ptám se ho, zatímco ho lehce odstrkuji. On jen zavrtí ocasem, jako by mi chtěl říct, že jsem směšná.
Přemýšlím, jak se vlastně cítím. Jsem nadšená, nervózní a trochu zmatená z toho všeho. Ale snažím se to brát s humorem. Pohlédnu na hodiny a zjistím, že už bych měla být na cestě na letiště. Rychle zavřu kufr, popadnu příruční tašku a ještě jednou se ohlédnu po pokoji. Pes Brok mě sleduje a já mu slibuji, že mu přivezu nějakou dobrotu.
Vyrazím k autu, s kufrem klapnu do kufru vozu a naložím psa k sousedce, která ho bude hlídat. Všechno jde hladce, a tak se cestou na letiště uklidňuji. Myšlenky mi přeskakují od jednoho k druhému, až do okamžiku, kdy stojím před terminálem a najednou si uvědomím… kufr! Nechal jsem ho přece doma, v rohu pokoje!
Stojím jako opařená, zatímco kolem mě sviští davy lidí. Samozřejmě, přítel měl pravdu. Ne, pas jsem nezapomněla, ten mám pevně v ruce. Ale kufr, to je jiná kapitola. Začnu se smát, protože co jiného mi zbývá? Snad se na té dovolené naučím balit s rozumem. A nebo si jednou provždy nechám sbalit kufr od Broka. Zdá se, že ten pes ví, co dělá.
Rychle přeběhnu očima po seznamu. „Pas, peníze, telefon,“ mumlám si pod vousy, jako bych to říkala jen pro sebe, ale ve skutečnosti mě uklidňuje slyšet to nahlas. V hlavě mi tiká čas jako starý budík a cítím, že každá vteřina je proti mně. Zhluboka se nadechnu a pohledem sklouzávám po chodbě, kde už mám nachystaný kufr. Zdá se mi, že kufr skoro dychtivě čeká, až ho popadnu a vyrazíme na naši dovolenou.
Na chodbě si obouvám boty a snažím se přesvědčit sama sebe, že jsem na nic nezapomněla. Brok mě sleduje z rohu oka, jakoby věděl, že tentokrát mi nějaký detail uniká. „Neboj, Broku, všechno je připraveno,“ říkám mu povzbudivě, i když uvnitř sebe cítím podivný nepokoj.
Zamykám dveře a volám taxi. „Přijede za pět minut,“ ozve se z telefonu a já znovu přejíždím kontrolní seznam. Pas, peníze, telefon. Odpovědi na mé hlavní otázky jsou v pořádku. Kufr stojí vedle mě, těžký jako vždy, a já si říkám, že tentokrát jsem to zvládla bez problémů.
Pes se na mě dívá s výrazem, který skoro láme srdce. „Budu zpátky dřív, než se naděješ,“ slibuji mu a v hlavě mi znovu proběhne myšlenka, jestli jsem něco nevynechala. Když taxi přijíždí, zhluboka se nadechnu a vydám se směrem k autu.
Během cesty na letiště si prohlížím letenky. „Všechno je v pořádku,“ říkám si, ačkoliv někde vzadu ve své mysli cítím drobný osten pochybnosti. Neustále se mi zdá, že jsem něco nechala doma. Možná je to jen představa, že jsem na dovolenou vyrazila hodně impulzivně, skoro bez přípravy, i když si to nechci přiznat.
Když dorazím na letiště, znovu si kontroluji telefon a letenky. Snažím se působit klidně, ale vnitřní neklid mi nedá pokoj. Jakmile se blížím k terminálu, začínám se smát, ale není to veselý smích. Je to spíš smích nervozity a uvědomění si vlastní zapomnětlivosti.
A pak to přijde jako blesk z čistého nebe. Kouknu na svou ruku, která svírá jen příruční tašku. Kufr! Nechal jsem ho doma! Zastavím se uprostřed chodby a kolem mě proudí davy lidí, každý se svou cestou a svými starostmi. Stojím tam jako opařená, s výrazem, který musí působit komicky, a v hlavě mi zní jen jedna věta: „Jak jsem mohla zapomenout kufr?“
Zhluboka se nadechnu a snažím se situaci zlehčit. Vždyť tohle je přesně to, co se stává ve filmech, ale tam se tomu člověk smát. Brok by určitě věděl, že jsem něco zapomněla. Možná bych si měla příště opravdu nechat sbalit kufr jemu. S lehkým úsměvem si tedy řeknu, že si alespoň procvičím improvizaci při nákupu nových věcí na místě.
A tak stojím na letišti, s příruční taškou v ruce a úsměvem na tváři. Možná není důležité, co si s sebou vezmu, ale co si z dovolené přivezu. Zkušenosti, zážitky a samozřejmě, nezapomenutelné historky o zapomenutém kufru.
Taxi brzdí u letiště a já spěchám k odbavení s pocitem, že mám vše pod kontrolou. Ale jakmile vstoupím do haly, udeří mě jako blesk z čistého nebe – kufr! Zůstává mi před očima obraz, jak stojí doma, opřený o dveře. Najednou mě zaplaví vlna paniky. Jak jsem mohla zapomenout? V hlavě mi víří myšlenky a snažím se rychle kalkulovat čas. Je vůbec šance ho ještě vyzvednout a vrátit se?
Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se jednat. Běžím k informacím, nohy mi podkluzují na leštěné podlaze. Odbavovací hala se zdá větší než kdy jindy, plná spěchajících cestujících a hluku. Přede mnou se rýsuje nápis „Informace“, a tak se k němu upínám jako ke záchrannému bodu.
„Dobrý den, potřebuji pomoc,“ vyhrknu na zaměstnance za přepážkou, který se tváří, jako by podobné scény zažíval denně. Rychle vysvětluji svou situaci. Kufr doma, let za hodinu. „Je nějaká šance, že to stihnu?“ ptám se zoufale.
„Hm, to bude těsné. Kde bydlíte?“ zeptá se suše a mně se v tu chvíli zdá, že se čas zpomalil do nekonečna. „Vlastně… není někdo, kdo by vám mohl kufr přivézt?“
A pak mě to napadne. Přítel! Rychle sáhnu po telefonu a volám. Srdce mi buší, zatímco telefon zvoní. „Prosím,“ ozve se jeho hlas na druhém konci. „Potřebuju tě, zapomněla jsem kufr doma. Můžeš ho přivézt na letiště?“
„No to si děláš srandu,“ začne se smát, ale když slyší můj naléhavý tón, zvážní. „Dobře, pokusím se. Ale bude to na poslední chvíli.“
Minuty plynou jako hodiny. Sedím na lavičce a snažím se uklidnit hlubokým dýcháním. Přemítám, co budu dělat, pokud to nestihne. Můžu si na místě koupit pár základních věcí, ale myšlenka, že bych celou dovolenou strávila bez svých oblíbených šatů a knih, mě děsí víc než létající hmyz.
Každou chvíli kontroluji telefon, jako bych očekávala, že mi přítel pošle zprávu, že už je tady. Nic. Jen ticho. Na obrazovce se mihne čas – další minuta pryč. Lidé kolem mě spěchají k odbavení, ale já se cítím jako přikovaná k místu.
Pak zazvoní telefon. „Jsem skoro u letiště,“ jeho hlas zní uklidňujícím dojmem. Srdce mi poskočí radostí. „Mám tě čekat u vchodu?“
„Ano, prosím,“ odpovídám rychle a cítím, jak mi z ramen odpadá obrovské břemeno. Nyní už nezbývá než doufat, že se vše stihne včas.
Když se přiblížím ke vchodu, zahlédnu jeho auto. Vyskočím a mávám na něj. Auto zastaví a on vyskočí s kufrem v ruce. „Tady je tvůj záchranný balíček,“ řekne s úsměvem.
„Díky, jsi hrdina,“ usměji se vděčně a popadnu kufr, jako by to byla ta nejvzácnější věc na světě. Rychle se rozloučíme a já pádím k odbavení.
Stihnu to. Stojím v řadě a cítím, jak mi znovu začíná téct pot po čele, ale tentokrát je to od úlevy. Kufr nakládám na pás a procházím kontrolou. Nakonec to přece jen dopadne dobře.
Až budu sedět v letadle, asi se tomu všemu budu smát. Ale teď, když konečně sedím na svém místě a letadlo se chystá vzlétnout, cítím jen obrovskou úlevu. Možná, že příště opravdu nechám kufr zabalit Brokem – alespoň bych měla jistotu, že si ho nezapomenu doma. Na dovolené mě čekají nové zážitky a už teď vím, jakou historku budu vyprávět jako první.
Stojím na letišti a nervózně poklepávám nohou. Možná je to moje osobní karma, že vždycky zapomenu něco důležitého. Tentokrát je to kufr, což je, upřímně řečeno, na cestu dost nepříjemné. V duchu se proklínám, ale zároveň se snažím udržet alespoň špetku optimismu. Můj přítel slíbil, že mi kufr přiveze. Zní to jako plán, ale s časem na krku mi stále připadá jako riskantní hra.
Hodinky na mém zápěstí se zdají tikat rychleji než obvykle. Lidé kolem mě se pohybují, jako by byli na nějaké dráze únikových závodů. Každý má svůj kufr, své starosti, ale mně se zdá, že jsem jediná, kdo se zapletl do této absurdity. Rozhlížím se po vchodu, doufajíc, že uvidím přítelovo auto.
Telefon v mé ruce lehce zavibruje. „Jsem jen pár minut od letiště,“ čtu zprávu. Tedy aspoň něco pozitivního. V hlavě se mi přehrává scénář, co bych dělala, kdyby to nestihl – jak bych na místě kupovala nové hadříky a jak bych vysvětlovala všem, proč mám na fotkách z dovolené stejné oblečení den za dnem.
Pak se to stane – mezi davem přijíždějících aut zahlédnu známý tvar přítelova vozu. Mávám, poskakuji na místě, jako bych chtěla přitáhnout jeho pozornost mezi všemi těmi lidmi. Konečně se naše pohledy setkají a on zastaví přímo přede mnou.
„Tady, vezmi si to,“ podává mi kufr s úsměvem, a já se v té chvíli cítím jako v komedii, kde se všechno na poslední chvíli zázračně vyřeší. „Bylo to napínavé,“ dodává, zatímco si beru kufr.
„Díky. Jsi nejlepší,“ odvětím a na okamžik ho obejmu. V tu chvíli se mi zdá, že i když se věci občas pokazí, jsou tady lidé, na které se můžu spolehnout.
Bez dalšího zdržování běžím k odbavení. Cítím, jak mi adrenalin pumpuje v žilách. Kufr je těžší, než jsem si pamatovala, ale vím, že za ten pocit úlevy to stojí. Řada lidí před bezpečnostní kontrolou se zdá nekonečná, ale nakonec postupuji dopředu.
Odbavení probíhá s menšími potížemi, ale žádné drama, které by se nedalo zvládnout. Když konečně sedím v letadle, cítím, jak ze mě padá obrovské břemeno. S úsměvem sleduji, jak se kabina naplňuje lidmi, zatímco letušky předvádějí bezpečnostní instrukce.
Jak letadlo vzlétá, vzpomínám na celou tu hektickou hodinu na letišti. Nakonec to všechno dobře dopadlo a já se nyní mohu těšit na nové dobrodružství. Možná bych měla začít psát deník o svých cestách – kapitola „Ztracený kufr, nalezený přítel“ by určitě stála za to. Do mysli mi okamžitě přijdou nové vtipné scénáře na dobu, kdy se budu vracet a budu si muset zase zabalit. Možná bude Brok příště opravdu lepší volba.
Když si uvědomím, že letím do nového místa plného zážitků, připomenu si, že kufr sice může být důležitý, ale opravdové poklady najdu v tom, co zažiju a koho potkám. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a těším se na dovolenou, která právě začíná.
Sedím v letadle a konečně vydechuji. Po veškerém tom chaosu, který se zdál jako nekonečná série překážek, si teď připadám, jako bych vyhrála maraton. Cítím, jak se mi svaly na ramenou pomalu uvolňují. Vedle mě sedí starší dáma s laskavýma očima, která si všimla mého rozpoložení.
„Vy máte nějakou radost,“ poznamená, když se na mě otočí. Její hlas je měkký a vřelý, jako by každý její tón nesl kousek životní moudrosti. Rozesměji se a zakrývám si ústa, abych nerušila ostatní cestující.
„No, stalo se to, že jsem málem zapomněla kufr doma,“ začnu vysvětlovat, zatímco si automaticky přesouvám bezpečnostní pás o něco pohodlněji. „Bylo to jako scéna z komedie. Spěch na letiště, panika u terminálu a pak ten zázrak, kdy mi přítel kufr nakonec přivezl.“
Dáma se jemně zasměje. „To by se dalo nazvat hotovou detektivkou. Měla jste štěstí, že jste to nakonec zvládla.“ Vidím, že je potěšená, a její smích mi připomíná mé babičky, které vždycky věděly, jak obrátit situaci v něco pozitivního.
Přikývnu a v duchu si říkám, že to celé přece jen dobře dopadlo. „Víte, nakonec jsem si uvědomila, jak důležité je mít nadhled a umět se zasmát i těm nejšílenějším situacím. Když se teď zamyslím nad tím, jak jsem pobíhala po letišti, připadá mi to legrační.“
Dáma mě pochválí za můj přístup a já se začínám cítit ještě uvolněněji. Užívám si ten krátký okamžik sdíleného smíchu s někým, koho jsem ani neznala před pár minutami. „Takže možná příště přenechám balení kufru svému psu Brokovi,“ říkám a ona se znovu zasměje.
„To je ale zajímavé jméno pro psa,“ poznamená a já jí vyprávím krátký příběh o tom, jak jsem Broka adoptovala z útulku, a jak si vlastně žijeme ve vzájemném porozumění, i když on někdy předstírá, že mě nerozumí.
Letušky procházejí uličkou a nabízejí občerstvení. Beru si malý kelímek s džusem a dáma si vybírá kávu. Když znovu nasedáme do konverzace, cítím, jak s každým slovem přichází další vlna klidu. Vyprávím jí o svých plánech na dovolenou, o tom, jak se těším na slunce a moře, a ona se dívá z okna, jako by i ona v tu chvíli stála na pláži.
„Pamatujte si,“ říká po chvíli, „že důležité je, co si dovezete zpátky. Nejen věci, ale hlavně vzpomínky.“ Přikývnu, protože vím, že má pravdu. Až se budu vracet, kufr může být zaplněn suvenýry, ale to, co opravdu zůstane, jsou příběhy, které mi zůstanou v srdci.
Letadlo se pomalu chystá k sestupu a já se z okna dívám na oblačnou oblohu, která pomalu ustupuje moři. Cítím se připravena na všechny ty nové zážitky, které na mě čekají. Dáma vedle mě si nasazuje sluneční brýle a usmívá se na mě. „Užijte si svou dovolenou,“ přeje mi, když se letadlo pomalu dotýká země.
„Děkuji, a vy také,“ odpovídám s radostí, že jsem potkala někoho, kdo mi připomněl, jak je důležité se občas zastavit a užít si ten moment.
Když vystupuji z letadla, cítím, jak mi lehce zvedá vítr vlasy a jak mě pohlcuje příjemná vůně cizí země. S kufrem pevně v ruce, tentokrát opravdu, se vydávám vstříc novým dobrodružstvím. A vím, že kdybych se někdy ocitla v podobné situaci, budu připravena se zasmát a pokračovat dál, protože život přece jen píše ty nejlepší komedie.