Ráno jako každé jiné. Probudím se, otevřu oči a hned mě přivítá pohled na prádlo visící v ložnici. Už několik dní se snažím ignorovat fakt, že neschne. Místo toho, abych si užíval vůni čerstvého prádla, cítím jen vlhkost a lehkou plíseň. Šedé mraky za oknem tomu nepomáhají. Vzdychnu a přemýšlím, jak jsem se dostal do situace, kdy moje každodenní rutina závisí na staré společné sušárně v našem paneláku.
S neochotou vstávám a přitom si říkám, že bych měl snad na Vánoce poprosit Ježíška o sušičku. Jaké by to bylo pohodlí! Ale než se má fantazie rozběhne na plné obrátky, připomenu si realitu – ta mě čeká v sušárně. Vydávám se na cestu, svazek prádla balancující v náručí, zatímco zkouším najít humor v tomhle každodenním boji.
Výtah stávkuje, takže mě čeká ještě schodišťový maraton. Ironií je, jak dobře znám každý schod, a to by se mi zamlouvalo, kdybych byl atlet, ne člověk, co si chce ulehčit život. V hlavě mi vyvstane obraz mě samotného jako hrdiny – nebo spíš antihrdiny – bojujícího s větrnými mlýny, které jsou zde představovány zavlhlým umělohmotným prádlem.
Konečně dorazím do sušárny, mé záchrany i prokletí zároveň. S typickým smíchem, který má blíže hořkosti než radosti, rozhoduji, že dnešní den bude ve znamení sušení a snad i malého vítězství nad neúprosným počasím a vlastní leností.
Cestou do sušárny potkávám souseda Nováka. Vždy si stěžuje na hluk, ale dnes je překvapivě veselý. Už z dálky na mě mává. „Dobrý den! Jak se máte?“ volá, jako by byl v úplně jiné realitě. Zastavím se a snažím se skrýt své překvapení.
„Eh, dobrý den,“ odpovídám váhavě. „Do sušárny,“ dodám, abych vysvětlil, proč se s prádlem plahočím po schodech. On kývne, ale místo tradičního lamentování na hlučné sousedy začíná vyprávět o nějakém novém seriálu, který právě objevil. „To byste měl vidět! Ta zápletka je jako z vašeho života,“ směje se.
Jen přikývnu, dál už poslouchám jen napůl. Jsem zmatený, a zároveň se snažím neztrácet nit v rozhovoru. Jeho dobrá nálada mi však nějakým zvláštním způsobem zlepšuje den. Kdo by to čekal? Zrovna od něj.
Dojdeme společně k sušárně a on mi dokonce podrží dveře. Uvnitř nás obklopí vlhký vzduch a obvyklé přidušené bzučení starých strojů. „Jestli jsou tyhle sušičky samy o sobě důvodem k tomu být optimistický, pak mi ten důvod uniká,“ pomyslím si ironicky.
Novák se však chová, jako by byl v luxusním fitness centru. „No, alespoň tohle,“ mrkne na mě, když hází svoje barevné prádlo do jedné z volných sušiček. Přistihnu se, že se usmívám. Možná to dnes nebude tak hrozné, říkám si, zatímco napodobuji jeho techniku a doufám, že mi nálada vydrží alespoň do večera.
V sušárně je plno, všechna místa obsazena. Povzdechnu si a opřu se o stěnu. Vedle mě stojí paní Malá s plnou taškou prádla. „Tady se člověk vždycky načeká,“ zkonstatuje suše. Přikývnu a pokusím se o úsměv. „Už to tady známe, co?“ dodám.
Rozhovor se začne rozvíjet. Přidává se pan Král, který se směje pod vousy: „Až jednou vyhrajeme jackpot, koupíme si každý vlastní sušičku!“ V tu chvíli zazní smích jako ozvěna po celé místnosti. Paní Malá přikyvuje: „To bych si snad dala i šampaňské,“ říká se záchvěvem naděje.
Další sousedka, paní Hrušková, vypráví historku, jak její vnuk omylem obarvil celé prádlo na růžovo. „Chudák, byl z toho víc v šoku než já,“ směje se a ostatní s ní. Najednou si uvědomím, jak jsme všichni na jedné lodi. Tenhle sdílený prostor a naše všední starosti nás nějakým způsobem spojují.
Čekání se stává snesitelnějším, když si uvědomujeme, že nejsme sami. Překvapivě na mě dopadá pocit sounáležitosti. Ačkoliv původně to měla být jen rutinní návštěva sušárny, cítím, že jsem získal něco víc – malý kousek lidské blízkosti.
Konečně se uvolní jedna sušička. „Tak, je to vaše,“ usměje se pan Král a pokyne mi. „Díky,“ odpovím a s pocitem, že jsem nejen usušil prádlo, ale i svou náladu, se pouštím do práce. Kdo by si pomyslel, že obyčejná sušárna může být místem pro zlepšení dne?
Konečně se dostávám k volné sušičce a s úlevou vkládám prádlo dovnitř. Zvuk startujícího stroje je jako orchestr vítězství, jemná melodie každodenního triumfu. Podívám se kolem sebe na známé tváře, které sdílejí stejný zápas. Uvědomuji si, jak tahle obyčejná sušárna vytváří neobvyklé spojenectví.
Jakmile prádlo dokončí svůj cyklus, vyndám ho – suché, teplé, skoro jako kouzlem proměněné. Je to zvláštní pocit – jako bych na chvíli zvítězil nad malichernými problémy života. Ostatní sousedé odchází se stejným malým úsměvem, jaký jsem viděl u Nováka.
Balím své voňavé prádlo a s uspokojením vkládám zpět do koše. Cestou domů přemýšlím o tom, jak je někdy život o těch malých výhrách. Stoupám po schodech a cítím se téměř jako vítěz. I když vím, že za pár dní se ocitnu zpět ve stejném cyklu.
Doma prádlo pečlivě rovná do skříně. Zůstává sice jen malá stopa triumfu, ale i ta stačí. Vím, že se vrátím do sušárny, ale s vědomím, že každý takový den přináší alespoň trochu humoru a sounáležitosti.
A kdo ví, možná se mi jednou opravdu podaří požádat Ježíška o sušičku. Prozatím mi ale tahle malá vítězství a společné chvíle v sušárně docela stačí.
S úsměvem na rtech skládám prádlo a přemýšlím, jak paradoxně mě tahle stará sušárna dokáže potěšit více než jakákoliv moderní sušička. Možná je to právě ta směsice zvuků, smíchu a pocitu sounáležitosti, co z obyčejného sušení prádla dělá něco zvláštního. V hlavě mi rezonuje rozhovor s Novákem, který jako by přivolal dobrou náladu celé sušárně. Jeho nadšení pro nový seriál, který prý tak dokonale vystihuje můj život, mě pobavilo a dodalo mi energii.
Zatímco se otočím k odchodu, všimnu si, že ostatní sousedé, ať už paní Malá nebo pan Král, odcházejí s podobnými úsměvy. Je úžasné, jak obyčejná chvíle v sušárně může zvednout náladu a přinést pocit blízkosti. Ačkoliv se neznáme do hloubky, tyto malé okamžiky sdíleného času vytvářejí nečekaná přátelství.
Když stoupám po schodech zpět do svého bytu, naplňuje mě uspokojení z toho, jak i takové drobnosti mohou proměnit všední den v nezapomenutelný zážitek. Možná budu jednou mít svou vlastní sušičku, ale dnes mi stačí tahle malá vítězství. Vím, že se vrátím, nejen kvůli suchému prádlu, ale i kvůli těmto nečekaně vřelým momentům.
Bez moralizování si uvědomuji, že i v obyčejných dnech se dají najít veselé chvíle, pokud si je člověk chce užít. A dokud bude prádlo schnout, budu se z nich radovat s ostatními.