Sedím v autě na parkovišti, klíčky v ruce a srdce mi bije jako splašené. „Tak konečně,“ říkám si, ale nervózní smích se mi dere na povrch. Ve 23 letech mám poprvé řídit auto a cítím se, jako bych měla skládat maturitu znova. Proč teprve teď? Možná to byla lenost, strach, nebo prostě shoda okolností.
Kolem mě projíždí auta s lehkostí, kterou si ani neumím představit. Já tu sedím, připadám si jako tajný agent, který má misi století: zvládnout pár koleček na parkovišti bez kolize. Napadá mě, že kdyby mě někdo sledoval, asi by čekal, že se z auta vynoří klauni na kolečkových bruslích.
Zapínám motor a auto se otřese, jako by i ono mělo pochyby o tom, co dělám. Přemýšlím, jestli mám ještě čas, abych to vzdala a šla radši pěšky. Ale ne, dnes to musím zvládnout. Už slyším, jak mi přátelé říkají: „No, Dominiko, lepší pozdě než nikdy!“
První pokus o zařazení rychlosti mi připomíná snažení otevřít zavařovací sklenici s rukavicemi na rukou. Konečně se auto pohne. V tu chvíli mám pocit, že jsem pokořila Mount Everest. Sice jedu rychlostí hlemýždě, ale cítím se jako královna silnic.
Kolem mě problikne cyklista a povzbudivě se usměje. Přemýšlím, co si asi myslí. Možná, že vidí v zrcátku mé soustředěné čelo a vzpomíná na svou první jízdu. Nakonec se mi podaří dojet ke kraji parkoviště bez jediného škrábance a s lehkým úsměvem vypínám motor. První jízda je za mnou. Teď už to může být jen lepší, nebo ne?
Sedím za volantem a cítím se, jako bych měla povinnost skákat bungee, ale místo toho všude kolem sebe vidím jen plechové překážky. Kamarádka, která mě měla učit řídit, dostala neodkladný hovor a musela odejít. Teď jsem tu sama, s autem a klíčky v ruce, a mám pocit, že tohle je ultimátní zkouška mé odvahy.
Srdce mi bije jako o závod, když přemýšlím, jak se dostat z parkoviště bez toho, abych si udělala ostudu. Vidím před sebou cestu lemovanou auty a připadá mi jako nekonečný labyrint. „Musím to zvládnout,“ šeptám si a snažím se dodat si odvahu.
Zařazuji rychlost a auto se neochotně pohnulo vpřed. Cítím, jak se mi potí ruce a jak se mi chvějí kolena. Představuji si, že jsem tajný agent na misi, kde největším nepřítelem je mé vlastní sebevědomí. Každé auto kolem mě se zdá jako neviditelný rozhodčí, připravený okamžitě zaznamenat jakýkoli můj přehmat.
Když se mi konečně podaří najít cestu ven, cítím, jak ze mě spadl obrovský balvan. Svět je najednou jasnější a já mám pocit, že jsem dokázala něco velkolepého. Možná jsem jela jen pár metrů, ale pro mě to byla cesta k nezávislosti. Teď už jen doufám, že mě nikdo neviděl, jak se plížím rychlostí šneka. Ale co, každý nějak začíná, ne?
S úlevou parkuji auto a vypnu motor. Dobrá práce, Dominiko! S úsměvem a lehkým srdcem opouštím parkoviště, připravena na další dobrodružství na čtyřech kolech.
Nastartuji motor a hned si připadám jako astronaut připravený na start raketoplánu. Auto poskočí a já se směju svému pokusu o let na měsíc. Smích ale rychle přejde, když si uvědomím, že se vlastně nepohnu ani o centimetr. Odhodlaně to zkouším znovu.
Druhý pokus není o nic lepší. Tentokrát se zaseknu na příjezdové cestě, auto sebou cuká a já se neubráním hysterickému smíchu, který se mísí s panikou. „To přece nemůže být tak těžké,“ mumlám si a cítím, jak mi pot stéká po zádech. Můj strach se mění v úsměv, když si uvědomím, že i auto má své dny.
Zhluboka se nadechnu a připravuji si plán na třetí pokus. Fronta aut za mnou začíná vypadat jako dopravní zácpa před koncertem. Snažím se ignorovat zvuky klaksonů a soustředím se na svou únikovou misi. „Klid, to zvládneš,“ říkám si a pevně sevřu volant.
Nakonec se mi podaří auto plynule dostat na silnici. Cítím, jak se napětí uvolňuje a já se usmívám na svět kolem. Jedná se sice o malý krůček pro lidstvo, ale pro mě je to obří skok. Přemýšlím, jak se asi cítí posádky vesmírných lodí po úspěšném startu.
Když konečně dorazím na volnější silnici, jsem vděčná za každé povzbudivé gesto od řidičů kolem. Srdce mi bije stále rychle, ale už je to ze vzrušení, ne z paniky. Můj úkol je splněn a já se těším na další jízdu plnou smíchu a možná i pár dalších „astronautských“ startů.
Konečně se rozjedu a auto se s mírným škubnutím pohne. Pomalu, ale konečně jsem na cestě. Vidím, jak mě okolní auta předjíždějí, někteří řidiči netrpělivě troubí, ale já si připadám jako vítězka. Na okamžik si připomínám, že každé velké dobrodružství začíná prvním krokem, byť pomalým.
Zhluboka se nadechnu a přemýšlím: „Tohle zvládneš. Je to jen jízda po parkovišti.“ Zní to skoro jako mantra, kterou si opakuji, abych překonala ten příval nervozity. Přitom si uvědomuji, že každé auto, které mě předjede, je jen důkazem toho, že jsem konečně součástí světa řidičů.
Z ničeho nic se ve zpětném zrcátku objeví další auto, které se chystá předjet. Přemýšlím, jestli mým pomalým tempem nezpůsobuji dopravní chaos. Ale jak se říká, pomalá jízda také jízda. Můj vnitřní dialog pokračuje: „Dominiko, vzpomeň si na všechny ty filmy, kde řidiči s naprostým klidem zvládají i ty nejhorší situace. Ty taky můžeš!“
Auto se mnou konečně spolupracuje a já se začínám cítit, jako kdybych měla na hlavě neviditelnou korunu. Jsem řidička, která sice jede jako šnek, ale alespoň jede. Najednou se všechno zdá být jednodušší, soustředím se na cestu před sebou a užívám si ten pocit svobody, který přijde s každou další otočkou volantu.
Když se mi podaří dojet na druhý konec parkoviště, vím, že jsem překonala nejen fyzickou vzdálenost, ale i vlastní obavy. Vypínám motor s úsměvem na rtech. Dnešní lekce skončila, ale dobrodružství teprve začíná.
Zastavím na okraji parkoviště a vypínám motor. Úleva. Hloubka výdechu mě překvapí. A pak to přijde – smích. Směju se sama sobě, té absurditě a všem těm dramatickým momentům, které mi před chvílí připadaly jako životní zkouška. Sedím za volantem a cítím, jak mi pomalu klesá tlak. Je to, jako kdybych právě vyběhla maraton, ale jedinými svědky byl hlouček aut parkujících kolem mě.
Reflexe je neúprosná: Možná to nebyla jízda, na kterou bych byla pyšná v každém ohledu, ale byla to jízda, kterou jsem zoufale potřebovala. Každé malé cuknutí auta, každé zaváhání a každé troubení mi ukázalo něco o sobě samé. Bylo to jako dívat se do zrcadla a vidět své obavy oblečené do plechu a gumy.
Ale teď, když je ten okamžik za mnou, cítím se silnější. Jsem pyšná na to, že jsem neustoupila, že jsem se nevzdala při prvním, ani druhém škubnutí. Jsem na sebe pyšná za to, že jsem se postavila své nervozitě čelem a dokázala se zasmát svým chybám.
Mám pocit, že jsem překonala velkou překážku. Jako kdybych právě přepsala scénář vlastního příběhu. Možná jsem dneska řídila jako šnek, ale aspoň jsem se hýbala. A ten pocit svobody, který přichází s posunem vpřed, ať už jakkoli pomalým, je k nezaplacení. Teď už to může být jen lepší.