Nedělní odpoledne v nákupním centru. Mléčně bílá svítidla rozlévají sterilní světlo po chodbách, až mě z toho bolí oči. Procházím dveřmi, v jedné ruce kabelku, v druhé prázdný nákupní vozík, který mi připadá jako symbol mého dosavadního úsilí. Za mnou se vlečou Klára a Anna, každá s pohledem zabořeným do mobilu. Tomáš, můj nejmladší, mluví nepřetržitě jako rádio. Jeho hlas se nese vzduchem jako otravný zvuk much.
„Mami, co kdybychom se rozdělili?“ navrhuje Klára, aniž by zvedla oči od obrazovky. Přesně to, co nechci. Můj plán je jasný: nakoupit, přežít a co nejrychleji domů.
„To nejde, Kláro. Chci, abychom byli všichni pohromadě,“ snažím se o veselý tón, i když uvnitř to ve mně vře. Anna povytáhne obočí, což znamená, že se mnou nesouhlasí, ale mlčí. Tomáš se mezitím pokouší vysvětlit, proč nutně potřebuje nový model autíčka na dálkové ovládání. Rozhodla jsem se to ignorovat. Mám důležitější věci na práci, jako například najít ten mizerný seznam nákupu.
„Mami, tady je Zara, půjdeme se podívat?“ ptá se Anna. Vím, že jakmile by vkročila dovnitř, potkání u pokladny by bylo čistě teoretické. „Ne, Anno. Potřebujeme potraviny, ne šaty,“ odpovídám a doufám, že zním rozhodně. Klára si povzdechne a Tomáš pokračuje ve své vendetě proti našim sluchovým buňkám.
Projíždíme kolem regálů, zatímco se snažím vyčíst z chladničky v mobilu, co vlastně doma chybí. Mléko, pečivo, zelenina. Všechno vypadá jednoduše, ale s každým otočení vozíku se chaos prohlubuje. Klára a Anna se mezi sebou dohadují, která barva nehtů je „in“. Tomáš se mezitím snaží vyšplhat na vozík, což připomíná nebezpečný cirkusový kousek.
„Tomáši, slez dolů!“ zavolám, když ztrácím trpělivost. V ten moment se na mě obrátí několik hlav, některé s pochopením, jiné s tichým odsouzením. Tomáš se na mě usměje zářivým úsměvem, který obvykle funguje jako okamžitá omluva, ale teď mě to nechává chladnou.
„Mami, proč nemůžeme koupit ty muffiny?“ ptá se Klára a poukazuje na lákavě vypadající krabici. „Protože se musíme držet seznamu,“ odpověď přichází automaticky, ale uvnitř mě hryže pocit provinění. Zaslouží si něco sladkého, ale moje disciplína má tentokrát navrch.
Poslední zastávka je pokladna. Děti se začínají rozhlížet jako supi hledající kořist. Vidím, že hledají cokoliv, co by mohli přihodit k nákupu na poslední chvíli. Rychle házím věci na pás, snažím se být efektivní, aby nebylo času na sabotáž.
Platím, a když se otočím, vidím, že Tomáš má v rukou malý sáček s bonbony. „Tomáši, co jsem ti říkala?“ povzdychnu si. Očekávám scénu, ale překvapivě mi je podá zpět. Možná si uvědomil, že dnes nebude jeho den.
Vyjdeme z centra, denní světlo nás oslepí a já si oddychnu. Mise splněna. Klára a Anna se vrací k mobilům, Tomáš se rozhlíží kolem, jestli nenajde nějakou novou záminku k vyjednávání. Já se usmívám, i když uvnitř mě se mísí úleva s vyčerpáním. Příšerný nákupy s dětmi možná nejsou ideální způsob, jak strávit neděli, ale někdy i chaos má své kouzlo.
Vstupujeme do velkého obchodu s oblečením, kde vůně nových látek a jemný šum hudby vytváří iluzi oázy klidu. Ale vím, že to je jen klam. Klára a Anna se okamžitě rozbíhají k regálům jako dvě šelmy na lovu. Tomáš vedle mě poskakuje na místě, jeho oči se zúží do škvírek v očekávání. „Kdy půjdeme do obchodu s videohrami?“ ptá se poprvé, ale vím, že to rozhodně není naposled.
Zatímco se snažím rozhlédnout po obchodě a najít něco, co by mohlo být užitečné alespoň pro jedno z mých dětí, Klára a Anna se už u jednoho z regálů dohadují. „To tričko je moje,“ trvá na svém Klára, zatímco Anna ho drží pevně v rukou, jako by to byl poklad.
„Viděla jsem ho první,“ tvrdí Anna, její hlas je tvrdý jako kámen. Klára se na ni zamračí a já cítím, jak napětí v místnosti vzrůstá.
„Holky, snad se nebudete prát kvůli jednomu tričku,“ pokouším se zasáhnout s doznívající nadějí, že se situace uklidní. Ani jedna z nich mě ale nevnímá.
Mezitím Tomáš zvyšuje svůj hlas. „Mami, teď už půjdeme?“ Jeho otázky se na mě valí jako přívalová vlna a já se snažím udržet hlavu nad vodou. Každá z jeho otázek je jako kapka, která postupně naplňuje pohár trpělivosti, a já vím, že se blížím k hranici.
„Počkej, Tomáši, hned to vyřeším,“ odpovídám a snažím se zaměřit na dcery. Ale jak se k nim přibližuji, jejich hádka nabírá na intenzitě.
Anna se snaží strhnout tričko ze sestřiny ruky, ale Klára se nedá. „Tohle je můj styl, Anno, stejně ti nebude slušet,“ zasyčí.
„Tak si ho vezmi!“ vybuchne Anna a prudce pustí tričko, které letí do vzduchu. Zachytím ho dřív, než dopadne na zem, jako někdo, kdo zachraňuje poslední kousek harmonie.
„Klid, holky,“ říkám, „nechte toho. Najdeme něco lepšího pro každou z vás.“
Tomáš mezitím tahá za mou rukáv a znovu se ptá na obchod s videohrami. „Teď, prosím, mami, teď hned!“
Cítím, jak se ve mně všechno svírá, ale pokouším se nasadit úsměv. „Ještě chvilku, Tomáši. Nejprve to tady dokončíme.“
Klára a Anna se na sebe poštěkávají jako dva psi na opačných stranách plotu, ale když jim ukážu jiná trička, jejich zájem se přepne. Každá vezme do ruky jedno, které je zaujme, a napětí zvolna opadá.
„Vidíš, našly jste něco lepšího,“ říkám a v duchu si oddechnu.
Tomáš se zhluboka nadechne a chystá se znovu něco říct, ale já ho přeruším. „Dobře, Tomáši, teď už jdeme. Ale pamatuj, jen se podíváme.“
Jeho oči se rozzáří a cítím, jak z něj spadne všechen neklid. „Díky, mami,“ řekne s úsměvem, který mi připomene, že i když je to náročné, stojí to za to.
Vycházíme z obchodu a míříme k dalšímu cíli. Přestože jsou nákupy s dětmi často jako procházka minovým polem, každý úsměv a každé urovnané nedorozumění mi dávají pocit, že to všechno zvládneme. A kdo ví, možná i najdeme tu pravou videohru, která nakonec uspokojí i Tomáše.
Stojím před kabinkami a sleduji, jak se dveře jedné z nich neustále otvírají a zavírají. Klára vychází ven, klátí se na jedné noze a snaží se sundat nešťastné kalhoty. „Tohle je moc těsný,“ hlásí, zatímco se snaží neztratit rovnováhu. Vedle ní se Anna pokouší narvat se do trička, které je očividně o dvě velikosti menší. „Nevím, co mě to napadlo,“ říká a její obličej se ztrácí v záplavě látky.
„Počkejte, dejte mi chvilku,“ křiknu na ně, zatímco se snažím udržet Tomáše, který se pokouší vystřelit z obchodu jako raketa. „Tomáši, počkej!“
„Mami, půjč mi mobil,“ zakňourá, zatímco se opírá o věšák s oblečením, který se nebezpečně kýve. „Něco ti ukážu.“
Podávám mu mobil s pocitem, že to není dobrý nápad, ale moje ruce jsou plné věcí, které dcery odložily. Tomáš okamžitě začne ťukat na obrazovku a jeho oči se rozsvítí vzrušením. Jenže během pár vteřin začíná hlasitě pobíhat po obchodě s mobilem v ruce. „Podívej, mami, tohle video je fakt super!“
„Tomáši, ne tak nahlas,“ pokusím se ho utišit, zatímco Anna konečně vyjde z kabinky, má na sobě šaty, které se jí líbí, ale tváří se, jako by měla na ní lovit komáry.
„Čekala jsem víc,“ prohlásí. Klára mezitím vrtí hlavou nad dalším outfitem, který si oblékla. „Tohle je totální propadák, mami.“
V kabinkách je živo jak na náměstí během trhů. Hluk se zvyšuje a já cítím, jak mi pulsuje v hlavě. Mám chuť si chvíli sednout, ale není kde.
„Tomáši, vrať ten mobil! A okamžitě!“ zvolám, když si všimnu, že se pokouší fotit nějaké figuríny. Lidé kolem nás se začínají otáčet a já se snažím zachovat klidný výraz.
Zhluboka se nadechuji a snažím se zorganizovat chaos. „Holky, zkusme to jinak. Vezměte si, co se vám líbí, a pak to vybereme u pokladny.“
Tomáš se konečně vrací s mobilem a podává mi ho zpět. „Mami, to video…“ začíná znovu, ale já ho zarazím.
„Já vím, Tomáši. Ale teď mi pomoz se soustředit na holky, ano?“
Cítím, jak se moje energie vyčerpává, ale snažím se to nedat najevo. „Kláro, Anno, máte něco, co chcete?“
Obě na mě pohlédnou s pohledem plným rozhodnosti. „Beru tyhle šaty,“ oznamuje Anna a Klára přikývne, že si vezme aspoň jeden svetr, který jí sedí. Konečně máme jasno.
Přesouváme se k pokladně a já se cítím, jako bych překročila cílovou čáru po maratonu. Tomáš mezitím přemýšlí, jak by mohl přispět k nákupu něčím, co jsem mu předtím zakázala.
„Můžeme tady najít něco pro tebe,“ řeknu mu, a ačkoli vím, že to asi nebude jeho vytoužená videohra, chci mu udělat radost. Nakonec si vybírá tričko s oblíbenou postavičkou a jeho úsměv mi připomene, že i když to bylo náročné, stálo to za to.
Vyjdeme z obchodu a já si uvědomuji, jak je svět venku klidný ve srovnání s přeplněným obchodem. Dcery se ještě dohadují, jestli by si neměly šaty a svetr vyměnit, ale já se jen usmívám. Vím, že to byl jen jeden z dalších dnů v dlouhé řadě, ale je to den, který nás všechny něco naučil. I když mě to stálo nervy, stojí to za to. Vždyť máme celý zbytek dne před sebou a kdo ví, co nás ještě čeká.
Stojím u pokladny a cítím, že mám před sebou už jen pár minut do konce naší nákupní anabáze. Klára a Anna se stále přehrabují ve svých výběrech. Každá má v rukou dva kousky oblečení a očividně se nemohou rozhodnout, co si vezmou. „Mami, opravdu potřebuju oboje,“ Klára se na mě upírá prosebným pohledem. „Ale já taky!“ připojuje se Anna s dramatickým povzdechem.
„Holky, opravdu nemůžeme vzít všechno. Musíte si vybrat,“ říkám co nejklidněji, zatímco pocit vyčerpání mi těžkne na ramenou. Tomáš mezitím zkoumá regál s žvýkačkami u pokladny, jeho prsty netrpělivě poskakují po obalech. „Můžu si vzít jednu?“ ptá se s nevinným úsměvem, který málem podlamuje moje odhodlání zůstat pevná.
„Jenom jestli se ti podaří nic neupustit,“ varuji ho, ale ve stejnou chvíli slyším jakési zacinkání. Tomáš upustil drobné na zem a mince se rozkutálely všude kolem. I kdybych chtěla zůstat klidná, tohle je poslední kapka.
„Tomáši,“ vzdychnu a začínám sbírat zemi, když se k nám přidávají dva zaměstnanci obchodu. „Pomůžeme vám s tím,“ říká jeden z nich a zdvořile se usmívá, zatímco druhý sbírá zatoulané mince. Klára a Anna mezitím pokračují ve své debatě o výběru oblečení.
„Rozhodněte se hned, holky,“ říkám trochu ostřeji, než bych chtěla, když se napětí kolem pokladny stupňuje. „Nemůžeme tady stát celý den.“
„Dobře, vezmu jen to tričko,“ ustupuje konečně Klára a Anna neochotně přikyvuje, že si nechá jen šaty. Konečně máme jasno.
Tomáš, i přes svůj drobný incident, suverénně podává své tričko s postavičkou na pult. „Myslím, že bych to měl dostat jako odměnu,“ říká s úsměvem, a já se neubráním úsměvu. Je to malý okamžik úlevy v jinak chaotické situaci.
Platím a zhluboka se nadechuji. „Máme to,“ prohlašuji s úsměvem, který skrývá mé vyčerpání. Děti si své úlovky odnášejí s uspokojením a já cítím, jak ze mě konečně spadává napětí.
Vyjdeme z obchodu a svět venku se zdá být o něco jasnější. Dcery se mezi sebou bavit o tom, jak budou své nové kousky kombinovat, a Tomáš si drží své tričko tak, jako by to byl poklad. I když to byl náročný den, cítím, že jsme to zvládli. Možná ne dokonale, ale společně.
Míříme k východu, sluneční světlo nás obklopuje jako hřejivá přikrývka. A ačkoli jsem vyčerpaná, jsem vděčná za každý okamžik, který jsem měla s nimi, i když někdy jsou příšerné nákupy s dětmi zkouškou trpělivosti. Vím, že až se vrátíme domů a usadíme se na gauč, budeme z toho mít všichni radost – a možná se ještě zasmějeme tomu, jak jsme se dnes dohadovali.
A hlavně, na konci dne víme, že i když chaos je nevyhnutelný, vždy najdeme cestu, jak se zorientovat a najít svůj směr. A to je to, co nás všechny spojuje.
Vyjdeme z obchodu a já si konečně můžu oddechnout. Dcery kráčí přede mnou, svírají své nákupní tašky jako trofeje z válečného tažení. Tomáš běží před námi, každou chvíli se otočí a zavolá: „Mami, podívej na tohle!“ Jeho radost z trička s oblíbenou postavičkou je nakažlivá. Ačkoliv jsem unavená, v jeho úsměvu nacházím jistou útěchu.
Procházíme kolem kavárny, a vůně čerstvě namleté kávy mě zasáhne jako závan čerstvého vzduchu. Představa, že bych si na chvíli sedla, dala si šálek a dovolila si pár minut klidu, je lákavá. „Co říkáte na malou pauzičku, než půjdeme dál?” ptám se, doufajíc, že si děti nevšimnou mojí tajné touhy po odpočinku.
Klára s Annou se na mě otočí a na okamžik vidím nejistotu v jejich očích. Možná si myslí, že bych je mohla znovu zatáhnout do dalšího kola nákupů. Ale pak Anna pokrčí rameny: „Proč ne, aspoň se podíváme, jestli mají nějaké dobré koláčky.“
Usadíme se u jednoho z malých stolů v kavárně a já objednávám své kafe. Klára a Anna si sdílí obrovský čokoládový muffin, zatímco Tomáš se usazuje s horkou čokoládou před sebou. „Mami, ten pán tam měl fakt srandovní klobouk,“ směje se Klára a ukazuje na muže, který právě odchází. Jeho extravagantní módní výstřelek rozesměje i mně.
Zatímco si užíváme naše rychlé občerstvení, atmosféra se začne uvolňovat. Dcery se začnou dohadovat, kdo z nich lepší zkoušel oblečení, a Tomáš se nadšeně přidává s historkou o tom, jak minulý týden viděl v obchodě obrovské lego stavebnice. Každé malé nedorozumění a zmatek, který jsme během dne zažili, se mění v drobné humorné epizodky, které nás sbližují.
„Pamatujete, jak se ty mince rozkutálely po celé prodejně?“ směje se Anna a Tomáš se brání: „To se prostě stane, nečekal jsem, že se tak rychle odrazí!“
Smích nás osvobozuje od stresu dnešního dne. Každý si najednou uvědomujeme, že ačkoliv byly nákupy chaotické, máme alespoň vzpomínky, které nám nikdo nevezme.
„Tak kam půjdeme příště?“ ptám se, ačkoliv myšlenka na další nákupy by mě jindy vyděsila. Ale teď vím, že to, co mě děsí, je často to, co spojuje. Klára navrhuje výlet do parku, Anna by raději do kina. A Tomáš? Samozřejmě touží po obchodě s hračkami, kde by si mohl vybírat do sytosti.
„Kdo ví, třeba spojíme všechny vaše plány,“ říkám se šibalským úsměvem a upíjím z kávy, jejíž horkost mě příjemně zahřívá. Vím, že ať už se rozhodneme jakkoliv, hlavní je, že budeme spolu.
Opouštíme kavárnu a slunce se nám opře do tváří. Kráčíme k autu, každý s troškou něčeho nového – oblečení, tričko, nebo prostě jen dobrá nálada. A já, navzdory únavě, pocítím hlubokou vděčnost. I když je rodina občas výzvou, je to ta nejkrásnější výzva, jakou bych si mohla přát.