Když jsem si oblékla své staré sportovní legíny, připadala jsem si jako v sardinkové konzervě. Materiál se napínal na maximum a já jsem cítila, jak mě elastická látka objímá o něco víc, než bych si přála. V hlavě se mi honila jediná myšlenka: „Tohle nemůže dopadnout dobře.“ Po roce nečinnosti jsem se rozhodla vrátit do posilovny, ačkoliv moje tělo mělo jiný názor.
Rok bez cvičení si vybral svou daň. Místo svalů, které se kdysi rýsovaly na mých pažích, bylo teď… no, něco měkčího. Pomalu jsem se přiblížila ke dveřím posilovny, kde na mě čekal můj starý přítel – běžecký pás. Podívala jsem se na něj, jako by to byl nějaký starý nepřítel, který mi chce zničit život.
„Tak fajn, začneme pomalu,“ řekla jsem si tiše, ačkoliv mě nikdo nemohl slyšet. Nastavila jsem pás na nejnižší rychlost a začala. Po pár minutách jsem si připadala jako ve scéně z akčního filmu, kde se hlavní hrdinka snaží utéct před jistou smrtí. No, možná jsem trochu přeháněla, ale pot mi už začínal stékat po čele a já si přála, abych to měla za sebou.
Krátký pohled po místnosti mi prozradil, že všichni ostatní kolem mě vypadali jako profesionální sportovci. Vedle mě běhal muž, který působil dojmem, že by zvládl maraton, aniž by se zapotil. Cítila jsem, jak mi začíná docházet dech, ale hrdost mi nedovolila zastavit. Kdybych teď slezla, znamenalo by to kapitulaci.
„Takže, co bude dál?“ přemítala jsem v duchu. „Zkolabuješ tady a skončíš jako příběh na první stránce místních novin?“ Vidina toho, jak mě odvážejí na nosítkách, mi dodala trochu odvahy pokračovat.
Po nekonečných patnácti minutách jsem pás konečně zastavila. Moje nohy byly jako z gumy a dýchala jsem, jako bych právě vylezla na Everest. Chvilku jsem tam stála a snažila se popadnout dech, když ke mně přistoupil trenér, který očividně sledoval můj hrdinský výkon. „Skvělá práce, jen tak dál!“ řekl a já se modlila, aby nevnímal ironii v jeho hlasu.
„Jo, díky,“ odpověděla jsem mezi nádechy, snažíc se nevypadat tak zničeně, jak jsem se cítila. Otočila jsem se k činkám a představila si, jak by se mi teď hodila teleportace domů. Místo toho jsem vzala do ruky jednu malou činku a předstírala, že jsem na tom úplně v pohodě.
Další hodinu jsem strávila snahou vypadat zaujatě, zatímco moje tělo chřadlo pod tíhou zbytků mých kdysi existujících svalů. Nakonec jsem se rozhodla, že to pro dnešek stačilo. Zamířila jsem do šatny, kde jsem si s úlevou sundala propocené legíny. „Zvládla jsem to,“ pomyslela jsem si.
Když jsem vyšla z posilovny, cítila jsem se zároveň vyčerpaně i triumfálně. Přežila jsem první den a to bylo hlavní. Možná jsem nebyla v nejlepší formě, ale já se rozhodla, že to zvládnu. Ale příště… příště si určitě přinesu větší legíny.
Když jsem vstoupila do posilovny, uvítal mě zvuk zvedaných činek a rytmické údery běžeckých pásů. Místnost byla plná lidí, jejichž svaly se leskly potem a já si připadala jako vetřelec v říši fitness bohů. Rozhlédla jsem se kolem, snažíc se působit dojmem, že vím, co dělám. Pravda však byla někde jinde – cítila jsem se ztraceně mezi nespočtem strojů a zařízení, které vypadaly spíš jako mučící nástroje než prostředky k dosažení zdraví.
Rozhodla jsem se začít s něčím jednoduchým. Něco, co by zvládla i babička po obědě. Moje první volba padla na rotoped. „To zvládnu,“ povzbuzovala jsem se v duchu, zatímco jsem se nesměle usazovala na sedátko. Po několika minutách šlapání se mi začaly nohy chovat jako dva kusy olova. „Jak je možné, že jsem si to představovala jednodušší?“ lámala jsem si hlavu, zatímco jsem se snažila neztratit rovnováhu.
Přešla jsem ke strojům na posilování paží. Myslela jsem si, že tam bych mohla mít větší štěstí. Sedla jsem si, nastavila závaží na, jak jsem tehdy považovala, realistickou váhu a začala zvedat. Po prvních pokusech jsem si připadala jako by mi někdo vyměnil ruce za špagety. Svaly se mi chvěly jako želé na letní zahradní párty. „No tak, nejsou to ani dvě kila!“ povzbudila jsem se ironicky.
Vedle mě se objevila žena s bicepsy, které by mohly soutěžit s antickými sochami. Zvedala činky s takovou lehkostí, že to ve mně vzbuzovalo touhu se okamžitě schovat. Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se ignorovat pocit hanby a pokračovala ve svém boji s gravitací.
Zatímco jsem zápasila s vlastními slabostmi, můj vnitřní monolog nabral na intenzitě. „Tohle bude tvá smrt,“ ozýval se hlas v mé hlavě, zatímco jsem se snažila neudusit vlastním dechem. „Proč sis myslela, že to bude zábava? Víš, jak dlouho jsi necvičila?“ Na chvíli jsem zavřela oči, představujíc si, že jsem někde úplně jinde, možná na pláži s koktejlem v ruce.
V ten moment jsem pocítila, jak mi svaly začínají vypovídat službu. Cítila jsem, jak se moje tělo skládá jako domeček z karet. „Tohle je konec,“ pomyslela jsem si dramaticky, zatímco jsem se snažila sesbírat poslední zbytky sil a nevypadat před ostatními jako absolutní amatér.
V posledním zoufalství jsem se rozhodla zakončit svůj pokus o cvičení na podložce s jógovou rutinou. „Jo, jóga, to je bezpečné,“ uklidňovala jsem se. Lehla jsem si na záda a snažila se uvolnit. Místo toho jsem zjistila, že moje tělo je tak ztuhlé, že se sotva můžu pohnout. „Skoro jako bych byla vyrobena z kamene,“ zabručela jsem, zatímco jsem se snažila nevypadat jako želva na zádech.
Nakonec jsem se zvedla a zamířila do šatny, kde jsem se svalila na lavici. „Dneska jsi to přežila,“ řekla jsem si, zatímco jsem si pomalu oblékala sako. I přes pocit totálního vyčerpání mě naplňoval malý triumf – nezkolabovala jsem. A to se musí počítat. Možná to není začátek nové životní etapy, ale určitě je to začátek něčeho. A to něco, ačkoliv zatím nevím co, určitě bude stát za to.
Když jsem si po hrdinském boji u činek a rotopedu uvědomila, že mě čeká ještě běžecký pás, pocítila jsem slabé zachvění paniky. Ale co už, jak se říká: „Kdo se bojí, nesmí do lesa.“ Nebo v mém případě – na běžecký pás. Snažila jsem se vypadat nenuceně, když jsem k němu přistoupila, ale v duchu jsem se ptala: „Proč sis myslela, že tohle bude dobrý nápad?“
Nastavila jsem pás na pomalé tempo a pokusila se udržet klid. „To zvládneš,“ snažila jsem se přesvědčit samu sebe, ale už po pár minutách se mi zdálo, že pás má vlastní hlavu. Zrychlil, ať jsem chtěla nebo ne. S každou další sekundou jsem se potila jako řezač diamantů, který zrovna ztratil velký kus briliantu. Napadala mě jediná myšlenka: „Ještě minutku a pověsí mě ve vestibulu jako varování pro ostatní.“
Ostatní běžci kolem mě působili, jako by se vznášeli na obláčku. Bez námahy, elegantní, jako v reklamě na nějaký sportovní obleček. A já? Já vypadala, jako bych zápasila s přírodou samotnou. Každý krok byl jako boj s vlastní slabostí – nebo spíš s vlastní nerozvážností. „Skutečně jsem si myslela, že celý rok sedět doma bude mít nějaké pozitivní důsledky?“ přemítala jsem, zatímco jsem si uvědomovala, jak směšně to zní i pro mě samotnou.
Začala jsem si všímat detailů, které jsem předtím přehlížela. Jak se tyčí vlnily s každým pohybem, jak se jemný třpyt potu na rukou souseda třpytil v záři stropních světel. Zatímco ostatní působili osvěženě, já se cítila jako mokrá houba. Všechno se mi zdálo náročné, i malý pohyb k regulaci rychlosti. „Proč se tohle stalo mně?“ hlesla jsem v duchu, když jsem se snažila nezachytit pohledy ostatních.
V ten okamžik mi pípnutí pásu oznámilo, že jsem běžela celých deset minut. Deset minut! Pro mě zázrak, pro mé tělo blížící se apokalypsa. „Možná bych měla přestat,“ přemýšlela jsem, když mi na mysl přišla myšlenka: „Nebo tady skončím jako varování pro další generace.“
Nakonec jsem se odhodlala pás zastavit, než se situace ještě víc zhorší. Seskočila jsem s pocitem, který byl směsicí vítězství a totálního vyčerpání. Moje nohy se třásly, ale můj vnitřní hlas mi říkal, že jsem přežila. A to se musí počítat.
Když jsem se odkrádala k východu, zamířila jsem pohledem k ostatním běžcům. Místo závisti jsem cítila lehký obdiv. „Možná jednou,“ pomyslela jsem si, „ale teď jsem ráda, že vůbec stojím.“ Vyšla jsem z posilovny s vědomím, že jsem udělala první krok. Pomalý, klopýtavý, ale můj. A příště? Příště si vezmu alespoň menší cíl. Nebo větší ručník.
Když jsem se rozhodla, že zvládnu ještě poslední cvik, netušila jsem, co mě čeká. Můj plán byl zakončit to na leg pressu, který vypadal jako jednoduchý způsob, jak si naložit na nohy něco víc, než jen vlastní tíhu. S úsměvem, který bych klidně mohla nazvat sebevražedným, jsem se znovu postavila před stroj.
Usedla jsem a připravila se na to, že se mi podaří udělat alespoň pár opakování. Nastavila jsem závaží na, jak jsem si myslela, přijatelnou úroveň, ignorujíc fakt, že jsem už během předchozího tréninku zanechala většinu svých sil na běžeckém pásu. První zatlačení nohama proti desce mě překvapilo – zvládla jsem to! Ale jakmile jsem se snažila stroj vrátit zpátky, nohy začaly protestovat s intenzitou, kterou bych si přála nikdy nepoznat.
Najednou se mi zatmělo před očima a srdce začalo bušit jako o život. „Tohle nemůže být normální,“ pomyslela jsem si, zatímco se mi před očima začaly míhat obrazy mého života, jako bych opravdu stála na prahu konce. Každý sval v těle křičel, že tohle bylo moc.
Nakonec jsem se rozhodla přestat bojovat. Zvedla jsem nohy z pedálů a opatrně se sesunula na vedlejší lavičku. Seděla jsem tam, lapajíc po dechu jako po posledním doušku kyslíku na této planetě. V ten moment mi bylo jasné, že jsem opravdu došla ke konci svých sil.
Kolem mě procházeli lidé, několik z nich se podívalo mým směrem, ale nikdo se neodvážil zeptat, zda je vše v pořádku. Možná to bylo dobře. Nechtěla jsem, aby mi někdo viděl do obličeje, který teď nejspíš připomínal přezrálé rajče. Potřebovala jsem chvíli pro sebe, abych se vzpamatovala z toho, co se právě stalo.
Snažila jsem se uklidnit, pomyslela jsem si na všechny ty hrdinské filmy, kde hlavní postava zázrakem přežije neuvěřitelná dobrodružství. „Jestli to zvládli oni, já taky,“ říkala jsem si v duchu, i když jsem se vlastně necítila ani zdaleka jako hrdinka.
Seděla jsem tam ještě několik minut, snažíc se dýchat pravidelně a ignorovat pohledy ostatních. Pomalu jsem se začala cítit lépe. „Dobře, tohle už nechci nikdy zažít,“ řekla jsem si v duchu, i když jsem věděla, že se sem zase vrátím. Možná ne zítra, ale určitě někdy. Protože přes všechen ten pot a přemáhání jsem si uvědomila, že tohle je cesta k tomu, abych byla silnější, zdravější a možná i šťastnější.
S posledními zbytky sil jsem se postavila a vydala se do šatny. Ruce se mi třásly, ale já věděla, že jsem udělala něco neuvěřitelného. Překonala jsem sebe samu, a to, i když to vypadalo jako malý krůček pro sportovního nadšence, byl velký krok pro mě.
Vyšla jsem z posilovny s pocitem, že jsem přežila něco víc než jen další běžný den. Cítila jsem se vyčerpaná, ale taky hrdá. Možná, že příště nebudu potřebovat tolik odvahy, ale jedno bylo jisté: tentokrát jsem to zvládla. A to je začátek něčeho nového. Možná cesty do lepší kondice, možná další bláznivé kapitoly mého života. Ale kdo ví? Každopádně, příště si určitě přinesu větší lahev vody a snad i menší dávku odvahy.
Po několika minutách odpočinku na lavičce se mi dech konečně zklidnil a v hlavě se přestalo točit. Zhluboka jsem vydechla a pomalu se začala cítit zase jako člověk, nikoli jako postava z katastrofického filmu. Moje tělo bylo ztěžklé jak měšec plný mokrých hadrů, ale byla jsem ráda, že můžu alespoň sedět bez pocitu, že se každou chvíli zřítím.
Rozhlédla jsem se po posilovně, kde lidé dál nerušeně pokračovali ve svých trénincích. Vypadali tak klidně, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. A možná pro ně bylo. Uvědomila jsem si, že jsem se vždycky příliš soustředila na to, jak vypadají ostatní, místo abych se soustředila na sebe a své vlastní pokroky. Možná bych měla příště ubrat plyn a nesnažit se držet krok s někým, kdo to dělá roky.
Když jsem vstala a zamířila do šatny, cítila jsem, jak každý krok je o něco jistější. Bylo to, jako by mi každá buňka v těle děkovala, že jsem se rozhodla skončit včas a nezkolabovat. U skříňky jsem si vyměnila promáčené legíny za pohodlné kalhoty a cítila při tom zvláštní pocit úlevy. Trochu jako když si po dlouhém dni sundáte těsné boty.
Při odchodu z posilovny jsem se neubránila úsměvu. Přes všechny ty trapné momenty a pocit, že mám umřít, jsem byla hrdá, že jsem se vůbec odhodlala přijít. Možná jsem nebyla superhrdinka, ale i malé vítězství se počítá. A tohle bylo mé malé vítězství. Konečně jsem se rozhoupala a udělala první krok, i když to nebyl krok úplně ladný.
Venku se pomalu smrákalo a vzduch byl svěží. Pomyslela jsem si, že má cesta za lepší kondicí nebude jednoduchá, ale rozhodně bude stát za to. Věděla jsem, že se musím připravit na další bitvy s běžeckým pásem a činkami, ale tentokrát s větší rozvahou. A možná se i naučit, jak u toho vypadat méně jako začátečník v zoufalství.
Zatímco jsem kráčela domů, v hlavě mi zněla myšlenka: „Důležité je, že jsem nezačala plakat nebo neomdlela před těmi všemi lidmi.“ S tímhle lehkým humorem jsem se jemně usmívala, ačkoliv jsem věděla, že mě čeká ještě dlouhá cesta. Ale to bylo v pořádku. Uvědomila jsem si, že ne perfektnost, ale vytrvalost je klíčem k úspěchu.
S touto myšlenkou jsem vstoupila do svého bytu a zamířila k lednici, kde mě čekala zasloužená odměna – chlazený jogurt a pohodlné křeslo. Usadila jsem se a řekla si, že příště si to celé lépe naplánuju. Možná s větší lahví vody a menšími ambicemi. Ale nejdůležitější bylo, že jsem se rozhodla to nevzdat a pokračovat dál, i když to znamenalo zasmát se nad vlastní nedokonalostí. Protože každý začátek má své kouzlo, i když je to začátek trochu rozpačitý a vtipný.