Sedím v rohu malé kavárny, která voní po čerstvě mleté kávě a skořici. Čas plyne pomalu a já si pohrávám s lžičkou v šálku téměř studeného cappuccina. Provázím pohledem kolemjdoucí za oknem a snažím se identifikovat muže, který vejde. Jmenuje se Pavel, alespoň podle profilu. Možná. V hlavě si přehrávám jeho fotografie, snažím se nezapomenout na výrazné rysy, abych ho poznala na první pohled. Nebylo by příjemné oslovit cizího člověka s očekáváním romantického večera.
Tiché šumění kavárny přerušují kroky a náraz zvonku nad dveřmi. Automaticky zvednu hlavu. Vchází starší dáma s černým závojem na klobouku. Ne, to není on. Lehce se pousměji a předstírám zájem o cukřenku na stole. Přitom se snažím potlačit nervozitu, která se mi usadila v žaludku. Co když bude jiný, než jsem si představovala? Co když bude nudný nebo, naopak, nezvladatelně charismatický?
V myšlenkách si přemítám náš online rozhovor. Na obrazovce byl vtipný, dokonce okouzlující. Ale co když jen seděl s Googlem po ruce a teď přinese tu samou googlovskou energii živě? Usměju se nad tou představou a čekám dál.
Odhodlávám se podívat znovu na hodinky. Pět minut zpoždění, to není kritické. Přesto mi hlavou prolétá neurčitá myšlenka, že možná to vůbec nestojí za to čekání. Ale pak se ozve znovu zvonek nad dveřmi a já vzhlédnu. Do kavárny vstupuje muž v modré košili, s lehce rozcuchanými vlasy a pohledem, který mne rychle skenuje. Je to on – Pavel, který je ve skutečnosti docela pěkný. Možná hezčí než na fotkách.
Zvedne ruku na pozdrav a vydá se směrem ke mně. Začnu se snažit vzpomenout si, jak se vlastně usmívá přirozeně, aniž bych vypadala jako načatý pomeranč. „Ahoj, Jano?“ osloví mě přímo, což je v pořádku, protože to by dělal každý, kdo má trochu slušně vychování.
„Ahoj, Pavle,“ odpovím s úsměvem. „Jsem ráda, že jsi to našel. Moc jsem netrénovala navigaci v kavárenském prostředí.“
Posadí se naproti a podívá se na mě očima, které se snaží neprozradit příliš mnoho. Je to hra, kterou všichni hrajeme při prvních setkáních – snažit se udržet tajemství, ale zároveň být dost otevřený.
„Tak to bychom měli začít něčím neformálním. Jak se těšíš na dnešní večer?“ zeptá se a konečně prolomí led.
„Těším se, ale přiznám se, že jsem trochu nervózní. Nikdy nevíš, co čekat od setkání naslepo,“ odpovídám a snažím se, aby to znělo víc jako vtip než jako výčitka.
„To chápu, taky jsem si trochu okusil nehty cestou sem,“ přizná s úsměvem. „Ale už teď vím, že to bude fajn. Ať už to dopadne jakkoliv.“
Zasměju se a přestávám se bát, že celý večer bude katastrofa. Možná by to mohlo být zajímavé. Možná se ukáže, že schází něco, co nepřijde ani s Googlem po ruce. Třeba je to jen o těch malých, autentických momentech, které nelze naplánovat.
Atmosféra kolem nás se postupně uvolňuje. Pavel si objednává kávu a spolu s ní přináší i první vlny rozhovoru, který přirozeně plyne jako řeka. Bavíme se o obyčejných věcech a přitom si užíváme tu zvláštní chemii neznámého, co může vést kamkoliv. Teď vím, že ten večer nebude předvídatelný, ale přesto může být krásný. Co si víc přát při rande s panem neznámým?
Zvonek nad dveřmi zazvoní znovu a já automaticky vzhlédnu s úsměvem, připravená na Pavla. Muž, který vstupuje, však vypadá úplně jinak než ten, koho jsem čekala. Má tmavé vlasy a ostře řezané rysy, které na profilové fotce rozhodně nebyly. Zaváhám, ale on se rozhlédne po kavárně a jeho pohled se zastaví na mně. Proboha, on opravdu jde ke mně.
„Ahoj, Jano?“ pronese s jistotou hlasem, který je o něco hlubší, než bych čekala. Zarazím se a rychle přemítám, zda jsem si skutečně prohlédla správný profil.
„Ahoj,“ odpovím nejistě. „Promiň, ale čekám na někoho… Pavla?“ snažím se zformulovat otázku, aniž bych působila příliš zmatněně.
„Ach, omlouvám se za zmatek,“ říká s omluvným úsměvem. „Jsem Ondřej. Pravděpodobně došlo k nějakému nedorozumění.“
Cítím, jak mi červenají tváře. Přemýšlím, jak se z této situace elegantně dostat. Nemůžu se přeci jen tak zvednout a odejít. „Ondřej, to je zvláštní… Já jsem si opravdu myslela, že se setkám s Pavlem.“
Ondřej pokrčí rameny, ale nezdá se, že by byl rozpačitý. „Je možné, že sedíme u stejného stolu kvůli podobným jménům? Možná je to osud, kdo ví.“ Sleduji ho s určitou zvědavostí. Přes počáteční zmatek má jeho přítomnost jisté kouzlo.
„Takže Pavla tady nemáme,“ říkám s lehkým úsměvem, jenž se snažím udržet. „Ale proč nevyužít situaci a nedat si společně kávu?“
Ondřej se zasměje. „To zní jako plán. Už jsem si říkal, jestli mi to budeš vyčítat, ale zdá se, že osud má pro nás jiný plán.“
Na chvíli zavládne mezi námi ticho, než si Ondřej objedná espresso.„Takže Jano, co tě přivedlo na rande naslepo?“
Pokrčím rameny a upiju trochu své už studené kávy. „Řekněme, že jsem chtěla zkusit něco nového. Občas je hezké jít do něčeho s trochou adrenalinu.“
„To chápu. Život potřebuje občas trochu vzrušení,“ odpoví a já cítím, jak se napětí pomalu vytrácí. Možná to neklaplo podle plánu, ale je to docela osvěžující zážitek.
„A co ty, Ondřeji? Jak ses ocitl tady, v této kavárně?“ ptám se, zatímco si sluneční paprsky pohrávají s našimi siluetami na stole.
„No, byl jsem v podobné situaci. Myslím, že to měl být nezapomenutelný večer někoho jiného,“ přiznává s úsměvem, který mu jemně krabatí oči.
„Takže se nám ten večer hezky zkomplikoval,“ povídám s nadsázkou a oba se zasmějeme. „Možná jsme ale objevili něco lepšího.“
Ondřej přikývne. „Souhlasím. Líbí se mi, jak se to nakonec vyvrbilo. A třeba je to start něčeho nečekaného.“
Povídáme si dál a brzy zjišťuji, že jeho přítomnost je skutečně příjemná. Objevujeme společné zájmy, vtipkujeme o náhodě a neplánovaném setkání. Atmosféra kavárny nás obklopuje jako teplá deka a já pomalu zapomínám na Pavla, který nikdy nepřišel. Třeba to tak mělo být.
Přesně v tu chvíli si uvědomuji, že i když je život plný překvapení a dávno plánované plány mohou selhat, nečekané chvíle můžou být těmi nejkrásnějšími okamžiky, které člověk zažije. S Ondřejem se krátce podíváme do očí a já vím, že to rande nevyšlo podle očekávání – ale mohlo by z toho vzejít něco mnohem lepšího.
Sedíme naproti sobě a já se snažím skrýt pobavení ze situace, ve které jsme se ocitli. Ondřej se ukazuje jako mistr improvizace; jeho pohotovost mě udržuje v dobré náladě navzdory počátečnímu zklamání. „Takže, co nejbláznivějšího jsi kdy zažil na rande?“ ptám se se zájmem, abych zjistila, jak moc je ochoten se otevřít.
Rozesměje se a krátce zaváhá, než odpoví: „Jednou jsem skončil na večeři, kde mi slečna ukázala svou sbírku exotických brouků. Netušil jsem, že existují tolik barevných druhů, ale jíst vedle toho bylo… zajímavé.“
„To zní jako opravdu vtipný večer,“ směju se a představuji si jeho rozpaky, když sedí s talířem před ním obklopen terárii. „Musím říct, že tohle je mnohem lepší start než broučí rande.“
Pokývá hlavou a poprvé mezi námi zavládne přirozené ticho. Je to ten druh ticha, kdy se člověk cítí pohodlně, aniž by musel cokoliv říci. V tuto chvíli si uvědomuji, jak často jsem nechávala povrchní dojmy utvářet svůj názor na lidi. Ondřej se ukazuje jako mnohem zajímavější, než bych si kdy myslela. Jeho úsměv je přívětivý, jeho oči srší humorem a já si uvědomuji, že to, co jsem hledala, může být přímo tu.
„Víš, čekala jsem, že ten večer půjde úplně jiným směrem,“ přiznávám, když znovu promluvím. „Ale nečekané situace někdy vedou k nejlepším zážitkům, viď?“
„Ano, to máš pravdu,“ souhlasí a jeho oči se zalesknou. „Myslím, že tím, že nemáme žádná očekávání, můžeme se opravdu bavit.“
Následuje další vlna smíchu, když začneme vtipkovat o tom, co by se stalo, kdybychom se skutečně oba sešli s někým jiným na rande naslepo. Představujeme si různé scénáře a každý z nich je absurdnější než ten předchozí. V těchto chvílích začínám chápat, že nejde o to, kdo sedí naproti mně, ale o to, jak se cítím. A pocit je to skvělý.
„Takže, Jano,“ říká najednou, „když už jsme tady, co kdybychom si prošli město? Možná najdeme další kavárnu, kde si povíme, jaké další bláznivé věci jsme zažili.“
Přikyvuji s nadšením. „To zní jako skvělý plán. Mám ráda procházky a aspoň zjistíme, jestli je tohle skutečně osud,“ dodávám se šibalským úsměvem.
Když odcházíme z kavárny, cítím, jak se mi zvedá nálada. Přestože se večer neubíral podle původního plánu, poznávám někoho, kdo je možná mnohem zajímavější než náhodná online persona. Čím víc se s Ondřejem bavím, tím víc si uvědomuji, že některé věci prostě nelze zjistit z profilu na internetu.
Jak kráčíme po klikatých uličkách, slunce pomalu zapadá a já se na chvíli zamyslím. Možná je to nečekané, možná je to zvláštní, ale je to skvělý večer, který bych za nic na světě nevyměnila. Někdy potřebujeme jen odložit představy a dát životu šanci překvapit nás – a to je možná ta největší lekce, kterou jsem dnes dostala.
Když jsme se rozhodli zaplatit a pokračovat v naší improvizované výpravě po městě, Ondřej vytáhl peněženku s úsměvem, jako by v něm objevil nový talent – platit účty s grácií. „Nech mě to vzít, už jsem zkazil dost,“ vtipkuje a zamíří k pokladně. Mezitím se rozhlížím po kavárně a přemítám, jak úžasně se věci někdy mohou zvrtnout tím nejlepším možným způsobem.
Vidím, jak se Ondřej vesele baví se servírkou, když se náhle špičkou boty dotkne nohy vedlejšího stolu. Sklenice vody na stole se zakymácí, jako bychom byli na lodi během velké bouře, a než stihnu cokoliv říct, sklenice s hlasitým šplouchnutím padá na zem. Voda se rozlévá po podlaze a několika kolemjdoucím kapne na boty.
„Ach ne,“ vydechne Ondřej a já nemohu zadržet smích. Ten smích, který vyrazí jako gejzír, když už máš pocit, že dnešní den nemůže být vtipnější. Několik lidí se otočí naším směrem, ale místo rozpačitosti cítím, jak se celá situace proměňuje v něco lehkého a osvobozujícího.
„Tak tohle je ta pravá improvizace,“ směju se, zatímco Ondřej se sehnutý snaží zachránit situaci a omlouvá se těm, kterým na boty kápnul. Servírka se také usmívá a s pochopením přináší hadr na utření.
„Tohle se mi vážně povedlo,“ říká Ondřej s rukama zvednutýma ve vzduchu, jako by se vzdával. „Myslím, že teď už se nemám čeho bát.“
„Upřímně řečeno, kdybys tohle nedokázal proměnit v úsměv, nevím, co bychom si počali,“ odpovídám a cítím, jak se naše napětí rozplývá jako pára ve vzduchu. Tento drobný incident nám dal příležitost smát se spolu – ne jen jeden druhému, ale hlavně s úlevou z celého dne.
Když opouštíme kavárnu, Ondřej se ke mně lehce nakloní a zavrtí hlavou. „Víš, doufám, že jsi připravená na další nenadálá překvapení. S takovou bychom mohli skončit s vodou na hlavě.“
„Pokud to znamená víc takových momentů, tak jsem připravená. Jen mi slib, že příště nebudeme potřebovat plavky,“ odpovídám a vnímám, jak se atmosféra mezi námi změnila. Už to není jen náhodné setkání dvou lidí, ale začátek něčeho, co může růst.
Když kráčíme městem, Ondřej mi vypráví další z jeho vtipných příběhů, a já si uvědomuji, že ten smích, který sdílíme, je cennější než jakékoliv plánované romantické gesto. Je to upřímný zvuk spokojenosti, který se rozléhá večerními ulicemi.
Nakonec zastavíme u malého mostu s výhledem na řeku. Voda pod námi tiše teče, odráží světla města a vytváří magickou atmosféru. Ondřej se na chvíli zastaví a podívá se na mě tím způsobem, jakým se člověk dívá, když chce říct něco důležitého, ale zároveň nechce zničit ten okamžik.
„Jano,“ začíná tiše, „dnešní večer mi ukázal, že někdy jsou nejlepší plány ty, které vůbec nejsou plánované.“
„Máš pravdu,“ přitakám a vnímám, jak se naše ruce nevědomky setkávají na zábradlí mostu. „Někdy stačí jen být otevřený tomu, co přijde.“
Naše pohledy se setkají a já cítím ten překvapivý pocit blízkosti, který se mezi námi vytvořil. V tu chvíli vím, že ačkoli to začalo jako náhodná shoda okolností, stalo se z toho něco, čeho bych se nerada vzdala. Sklenice vody tak trochu přerostla ve vodopád příjemné a upřímné náklonnosti. To všechno díky jedné rozlité sklenici vody v malé kavárně.
Když se pomalu blížíme ke konci naší improvizované procházky městem, cítím, jak se v mém nitru usazuje pocit příjemného uspokojení. Kdo by si pomyslel, že večer, který začal jako potenciální katastrofa, se promění v něco tak osvěžujícího? Ale právě takové chvíle mi připomínají, že život je plný překvapení a není vždy možné vše naplánovat.
Zastavíme se před kavárnou, odkud jsme vyšli, a já se podívám na Ondřeje. Jeho oči září stejně jako na začátku, a já vím, že ten pocit je oboustranný. „Dnešek byl skvělý,“ říkám mu a cítím, jak se mi na tváři objeví úsměv. „Kdo by řekl, že náhoda dokáže vykouzlit takový večer?“
Ondřej se usměje a vykročí ke mně blíž. „Víš, Jano, myslím, že bychom mohli zkusit další schůzku. Tentokrát bychom ale mohli plánovat, abychom neměli žádná překvapení – alespoň ne ta, co zahrnují rozlitou vodu,“ vtipkuje a já se nemohu ubránit smíchu.
„To zní dobře,“ přikývnu a v hlavě mi proběhne myšlenka, že možná některá překvapení nejsou vůbec špatná. „Ale musíš mi slíbit, že mě příště zase rozesměješ.“
„To beru jako výzvu,“ odpovídá s veselou jiskrou v oku. „Myslím, že mám ještě pár triků v rukávu.“
Na moment se odmlčíme, jen si užíváme tu tichou chvíli, která nás spojila. V tu chvíli si uvědomuji, že někdy je nejlepší jít do věcí bez očekávání a nechat události plynout. Možná nevíme, kam nás život zavede, ale to neznamená, že cesta nemůže být zábavná a plná překvapení.
„Takže, Ondřeji,“ říkám nakonec, „kde se setkáme příště?“
„Jak bys viděla piknik v parku? Bez kavárenských překvapení a s větším prostorem na nešikovné momenty,“ navrhuje a já si uvědomuji, že to zní jako skvělý plán.
„To zní perfektně,“ usměju se a cítím, jak mi srdce lehce poskočí radostí z nadcházejícího setkání.
Rozloučíme se, Ondřej se ještě jednou ohlédne a zamává, než zmizí za rohem ulice. Já se chvíli dívám na místo, kde zmizel, s úsměvem na rtech a pocitem, že dnešní večer byl jen začátek něčeho nového.
Jak se vydávám na cestu domů, cítím v sobě klid a radost. Někdy stačí jen opustit předem daná očekávání a nechat se překvapit tím, co život přinese. a já jsem připravena přijímat další nečekané okamžiky s otevřeným srdcem.
A možná, jen možná, jsem dnes večer objevila něco mnohem cennějšího než pouhý večer v kavárně – potenciál pro nový začátek, nové přátelství nebo možná i něco víc. Ale teď to není důležité. Teď je důležité jen to, že jsem otevřená tomu, co přichází, a připravená nechat se překvapit.
S myšlenkami na Ondřeje a náš nečekaný večer se pomalu nořím do nočního města, které, stejně jako život, je plné světel, stínů a nečekaných zvratů. A právě to dělá každý okamžik tak výjimečný.