Probudím se v pondělí ráno s pocitem, jako bych právě uběhla maraton, ačkoli jsem se teprve přehoupla přes okraj postele. Můj telefon bzučí jako roj včel, což mi připomíná, že kalendář je jako vždy beznadějně zaplněný. Sklenička na nočním stolku se třese pod náporem vibrací, které mi připomínají neodbytné úkoly čekající na splnění. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší zahrabat se zpět do peřin a předstírat, že jsem někde na dovolené bez signálu.
Zvednu se s těžkým povzdechem, v kuchyni si uvařím kávu, ale zatím nezabírá. Rozhlédnu se kolem sebe; všude chaos. Ve dřezu se kupí nádobí, papíry se povalují po stole a já si nedokážu vzpomenout, kdy jsem naposledy zalila kytky. Mám pocit, že život kolem mě nabírá rychlost Formule 1, zatímco já se vleču jako zpomalený slow-motion záběr z nějakého akčního filmu. A zrovna v ten nejméně vhodný okamžik zazvoní zvonek. Sousedka.
„Martino, promiň že ruším,“ začne, jako by tušila, že i malý výpadek z rytmu může znamenat katastrofu. „Nemáš trochu mléka? U nás došlo a já mám v troubě buchty.“
Přemýšlím, jestli se mám omluvit a říct, že mám doma sotva na jednu kávu, ale sousedčiny buchty? To je neodolatelná nabídka. Káva může chvíli počkat, a tak vytáhnu z lednice krabici s mlékem a podávám jí ji.
„Díky, jsi zlatá. Přijdu tě později odměnit,“ mrkne na mě a já se musím zasmát. Vždycky mě umí rozveselit i v ty nejchaotičtější chvíle.
Vrátím se k pracovnímu stolu, po loktu mě zasáhne hromada papírů a dokumentů, která se už zase hrozí zřítit na zem. Laptop otevřený, obrazovka plná rozpracovaných projektů, e-maily pípají jeden za druhým. S každým dalším zvukem se mi zvedá hladina adrenalinu. Jak se stalo, že jsem se ocitla uprostřed takového blázince?
Zasekávám pohled na monitoru a vzpomínám, že jsem kdysi slyšela, že multitasking je mýtus. „Soustřeď se,“ říkám si v duchu, ale jakmile začnu jednu věc, připomene se pět dalších. Když tu najednou – bzučení telefonu. Schůzka za pět minut, na kterou jsem skoro zapomněla.
Rychle si oblékám sako, abych na video hovoru vypadala alespoň trochu reprezentativně. Na obrazovce se objeví kolegové, všichni s podobně vyděšeným výrazem, všichni v pasti toho samého neúprosného tempa. Občas si říkám, jestli by nestálo za to vynalézt nějaký stroj času, který by zpomalil hektické pondělky. Samozřejmě, s humorem a ironií, protože jinak bychom se z toho všichni zbláznili.
Hovor skončí, aniž bych se cítila moudřejší nebo lépe připravená. Jen další úkoly na seznamu. Ohlédnu se k oknu, kde sluníčko líně ozařuje městskou ulici, a zalituji, že nemohu být někde venku. Nicméně s přemáháním zůstávám u stolu a snažím se najít alespoň trochu klidu mezi všemi těmi bláznivými úkoly. Každý den je jako závod s časem a já si připadám jako želva, která se snaží dohnat všechny zajíce před sebou.
Ale pak si vzpomenu, že na konci týdne přijde víkend – snad klidný, snad s vůní čerstvě upečených buchet. A to je naděje, která mě drží nad vodou. Tento divoký týden je možná jen další zkouška odolnosti a humoru, ale já věřím, že na konci toho všeho bude čas na odpočinek. Snad.
Ráno, úterý. Snažím se přemluvit kávovar, aby mi uvařil druhou kávu, aniž bych ho musela rozmontovat. Marně. Dnes je den, kdy technologie stávkuje. Kávovar, internet, dokonce i zvonek u dveří, který teď zvoní jako by ho posedl duch nespokojeného pošťáka. Otevřu dveře a tam stojí kamarádka Petra se svou běžnou dávkou optimismu a dvoumetrovým fíkusem.
„Tohle tady nemůžu nechat,“ prohlásí bez okolků. „Roste rychleji než moje trpělivost. Potřebuješ více zeleně, věř mi.“
Přijmu to rostlinné monstrum, protože další věta by byla pravděpodobně něco o vzduchu v mém bytě. Petra má totiž vždycky pravdu, zvlášť když člověk nemá čas diskutovat.
Petra odchází a já zírám na fíkus, který teď okupuje půlku obývacího pokoje. „Tohle je začátek,“ říkám si a vracím se ke stolu, kde na mě čeká prezentace, kterou mám mít hotovou do oběda. Jak se zdraví rostliny, které se tváří, že za chvíli prorostou do stropu?
Zavírám oči, abych se soustředila, ale telefon mi to nedovolí. Další e-mail od šéfa s předmětem „Urgentní!!!“. Zatraceně, zapomněla jsem na tu prezentaci úplně. Hlava mi jede na plné obrátky, zatímco prsty zuřivě ťukají do klávesnice.
Když se zázrakem podaří prezentaci odeslat, oddechnu si. Ale než se stačím usadit zpět do židle, vypadne internet. Moje práce je online a svět se, jak se zdá, rozhodl mi dnes ukázat, kdo je tady pánem. Volám na technickou podporu, ale krátce poté si uvědomím, že ani telefonická podpora nefunguje, když telefon také stávkuje.
Naštěstí se v kuchyni najde starý recept na kávu bez technologie – konvička na plotně, to je dnes asi jediná cesta. Když z ní začne stoupat vůně, připomene mi to babiččinu kuchyni a na chvíli se zastavím, abych si ten malý klid užila. Ale ne dlouho.
Znovu se ozývá zvonek. Tentokrát sousedka s řečmi o detailech renovace jejího bytu. Zvuk vrtačky proniká do mých nervů, ale alespoň mě ujistí, že u mě doma je relativně ticho. Přikyvuji, ale myšlenky mi utíkají zpět k neúnavným úkolům.
Konečně, večer, sedím na pohovce, snažím se v televizi přeladit na něco, co nevyžaduje interakci. Reklamy, zprávy, reality show – všechno se mi zdá jako jiný svět, vzdálený od mého stolového chaosu.
A pak si uvědomím, že jsem nezalila obrovský fíkus. Zírám na něj s výčitkami, ale on zůstává majestátní a klidný, jakoby říkal: „Zvládneš to. Jenom nespěchej.“ A tak zvolna zalévám a v tom klidném okamžiku mě zasáhne uvědomění, že víkend se blíží. Snad klidný, snad s vůní čerstvě upečených buchet. To je moje světlo na konci tunelu – naděje, že tenhle divoký týden skončí. Snad.
S dobrou nocí se zasílám všem, kdo si prošli podobným blázincem, tiché objetí a přání klidného víkendu, protože víkend je příslibem obnovy, naděje a konejších buchet od sousedky.
Středa ráno začíná klasicky: s kávou, kterou se mi podaří konečně vyloudit z trucujícího kávovaru. Ale právě když si rvu snídani do tašky, zjistím, že nemůžu najít klíče. Prohledávám kapsy, kabelku, dokonce i ledničku – zoufalství nezná hranic. Nakonec si vzpomenu, že jsem je včera večer nechala v botě. Jasně, ta skvělá metoda „abych je nezapomněla“.
Když se konečně dostanu ven, odhodlám se ke kroku, který jsem dlouho odkládala – návštěva pošty. Pošta je jako jiná dimenze, kde čas plyne podivně pomalu, zatímco fronta se zdá nekonečná. Naštěstí mám sluchátka a ve frontě si pustím oblíbený podcast. Užívám si únik, dokud mě nesetrhne ze snění hlas paní přede mnou, která se rozhodne sdílet své názory na dnešní mládež. Přikyvuji, ale myslím na kávu.
Čtvrtek se nese ve znamení práce z domova. Zní to idylicky, ale realita je jiná. Právě se chystám na důležitý Zoom hovor, když se sousedka rozhodne, že je ideální čas na zkoušku kapely. Zvuk bicí v sousedním bytě je nepřehlédnutelný. Snažím se zachovat klid a profesionální tvář, když vedu rozhovor s kolegou, který zrovna nemá svůj den. Argumentace přes webkameru je jako boj s větrnými mlýny – on na mě křičí o termínech, já se snažím přehlušit „živý koncert“. Po ukončení hovoru si uvědomím, že potřebuju přestávku na čerstvém vzduchu.
Pátek se blíží a já si slibuju, že to zvládnu. Plánuju rychlý nákup na večer, ale osud má jiné plány. Potřebuji pár drobností z obchodu, a tak se vydám na lov. Fronta u pokladny je delší než čekání na nový díl oblíbeného seriálu. Předemnou paní důkladně třídí slevové kupony, zatímco já nervózně podupávám. A pak přijde na řadu moje platební karta. Když se ji snažím přiložit, terminál mi vytrvale hlásí „zamítnuto“. Zrozený zmatkem, prohrabávám kapsy, ale žádná hotovost se nenachází. Konečně najdu pár mincí na dně tašky, ale ne dost. Skvělý způsob, jak zakončit týden.
Po návratu domů mě čeká milé překvapení. Na dveřích visí vzkaz od sousedky: „Buchty jsou hotové, stav se.“ Nemůžu si pomoci, úsměv se mi rozprostře po tváři. O pár minut později už sedím na jídelním stole, buchty voní jako lék na všechny problémy. Sousedka má neuvěřitelný talent proměnit chaos ve sladké pokušení.
Sedím s čajem v ruce, dívám se na obrovský fíkus, který, jak se zdá, přežil týdenní útok mého stresu. Přecházím očima po bytě, kde se pomalu usazuje klid. Víkend je tady a já si slibuju, že najdu chvíli na odpočinek a smích. Možná si přečtu novou knihu, možná zavolám přátelům. A možná se jen tak ponořím do ticha, které se konečně vrátilo.
Když zavírám víčka, myslím na všechny ty malé absurdity, které mi tento týden připravil. A přesto se nemohu ubránit smíchu. Protože, jak říká sousedka, „někdy je život jako recept na buchty – plný chaosu, ale konečný výsledek stojí za to.“
Konečně pátek večer. Zavírám notebook s triumfálním pocitem, jako bych právě dokončila maratón, ačkoliv jsem se sotva pohnula od stolu. V pracovním týdnu se mi podařilo přežít bez velkých katastrof, ale i tak cítím, že mé tělo i mysl touží po odpočinku. V hlavě mi stále zní zvuky neustálých e-mailů a zvonících telefonů, ale teď je čas vypnout. Doslova.
Sedím na gauči s dlouho nezapálenou svíčkou a dvěma sklenkami vína. Místo abych se tím vším užírala, rozhodnu se, že si zasloužím odměnu. Přemýšlím, kolik toho můžu stihnout během víkendu, ale rychle to pustím z hlavy. Ne všechno musí být perfektní, říkám si pro sebe a připíjím na další týden, který jsem přežila.
Je to zvláštní pocit – uvědomit si, že nemusím mít všechno pod kontrolou. Možná že tenhle týden mi ukázal, že je v pořádku nechat věci někdy jen tak plynout. Perfektní pořádek je sice fajn, ale někdy je lepší nechat se unášet chaosem a doufat, že se nakonec všechno srovná. Jako když se sousedka objeví s čerstvě upečenými buchtami právě ve chvíli, kdy se zdá, že všechno jde do háje.
Položím sklenku na stůl a rozhodnu se, že si dnešní večer užiju – bez plánování a bez stresu. Zapnu starý vinyl na gramofonu a melodie dávných let mě přenese do jiného světa. Kdo by si pomyslel, že nostalgie může být tak uklidňující? Uvědomuji si, že moje duše potřebuje pauzu, stejně jako moje tělo.
Vzpomenu si na fíkus od Petry, který teď tvoří dominantu mého pokoje. Přestože jsem se zprvu bránila, teď už chápu, že kousek přírody v obýváku má své kouzlo. Možná bych měla být otevřenější změnám, napadne mě.
S druhou sklenkou vína začínám pomalu chápat, že ne všechno musí jít podle plánu. Někdy je potřeba se jen tak zastavit, nadechnout a nechat věci plynout. A tak se s úsměvem opírám o opěradlo pohovky, zavírám oči a poslouchám klidné tóny, které zaplavují místnost.
Když se pak rozhlížím po pokoji, nacházím nepořádek z týdne, který mi dříve tolik vadil, teď se zdá být součástí mého života – jako skládačka, která se nemusí vždycky složit dokonale. Všechno na světě má totiž svoje místo, i když se to zpočátku zdá jako chaos. A možná právě v tom je ta krása.
S úsměvem ukončuji večer. Dívám se na kalendář, ale tentokrát nevidím seznam povinností, nýbrž volný víkend plný možností. Ať už to bude čtení, procházka s přáteli nebo jen lenošení na gauči – všechno je teď možné. Někdy je totiž potřeba si připomenout, že i v tom největším zmatku je klidný okamžik tím nejcennějším.
S touto myšlenkou usínám. Naděje na klidný víkend je to, co mě drží nad vodou. A i kdyby ten klid nebyl dokonalý, pořád stojí za to. Protože, jak říká sousedka: „Život je jako recept na buchty – plný chaosu, ale konečný výsledek stojí za to.“
Sobota ráno. Probudím se bez pípajícího budíku, což je samo o sobě malý zázrak. Rozespale se prohrabuji z peřin a první, co mě napadne, je „žádné povinnosti“. Pocit svobody je opojný. Namísto obvyklého ranního shonu si připravím šálek čaje a usedám k oknu. Venku se město probouzí pomalu, jakoby si taky užívalo ten volný den.
Náhle si všimnu fíkusu, který se hrdě tyčí v rohu obývacího pokoje. Přemýšlím, jak rychle se tento zelený obr stal součástí mého života. Petra měla pravdu – trochu zeleně mi neuškodí. Koneckonců, pokud tenhle fíkus přežil celý týden mého zanedbání, můžu si i já dovolit chvilku klidu, aniž bych se strachovala o nadcházející pondělí.
S čajem v ruce se opřu do pohovky a nechám se unášet klidem, který sobota přináší. Hudba, která jemně hraje z rádia, mi připomíná staré dobré časy, kdy jsem nemusela řešit nekonečné seznamy úkolů. Ach, jak jednoduché to bylo, když člověk ještě neměl závazky dospělého života. Ale teď, s trochou nadhledu a špetkou humoru, se na všechny ty každodenní starosti dívám jinak.
Zvedám se a rozhodnu se, že dnešní den budu jen tak lenošit a nedělat nic, co by vyžadovalo plánování. Možná zavolám pár přátelům, možná si půjdu zaběhat – nic z toho ale není pevně stanoveno. V tom tkví kouzlo volného dne, kdy se nemusíte hnát za žádnými cíli.
Najednou se mi v hlavě vybavuje sousedčina věta o životě a buchtách. Tenhle týden byl opravdu chaotický jako těsto, které se nechce promíchat, ale nakonec se vždycky najde způsob, jak se všechno uspořádá. A v tom je to kouzlo – vždycky se najde východisko, které nás překvapí svou jednoduchostí.
Usmívám se, když přemýšlím nad všemi těmi okamžiky, kdy mi humor pomohl překonat hektické chvíle. Uvědomuji si, že smích je skutečně nejlepší lék na stres. Bez něj by nám všem asi pořádně škrábalo na duši. V duchu si slibuji, že příště, až přijde další divoký týden, si na to vzpomenu.
Dnešek je ale den pro odpočinek a zábavu. Venku se ozývá smích dětí, které si hrají před domem, a já se rozhodnu na chvíli vyjít ven a nadechnout se čerstvého vzduchu. Svůj byt, teď už včetně fíkusu, nechávám za sebou a vydávám se na malou procházku. Sobotní ráno má v sobě zvláštní kouzlo, které mě naplňuje energií a klidem.
Po návratu domů si všimnu, že sousedka nechala přede dveřmi malou krabičku s buchtami. S úsměvem si uvědomuji, že i tak malé gesto dokáže proměnit celý den. Usadím se zpátky na pohovku, vychutnávám si tu sladkou dobrotu a uvědomuji si, že právě takové momenty jsou tím, co mě udržuje v rovném směru.
S úsměvem na rtech a lehkostí v srdci končím svůj příběh. Sobota přinesla kýžený klid a připomněla mi, že humor a drobná radost jsou tím nejlepším receptem proti hektickému světu. A tak s vděčností přijímám každý nový den – s nadějí, že i další víkendy budou plné smíchu a čerstvě upečených buchet.