Přísahám, že kruhy pod mýma očima tvoří mapu světa. Severní Amerika se táhne od levého spánku k nosu a Austrálie se mi schovává někde pod pravým okem. Moje vlasy trčí všemi směry jako anténa, která zoufale hledá signál. Momentálně by mi nepomohl ani ten nejlepší šampon na světě.
„Kde se stala chyba?“ ptám se sama sebe, zatímco si třu ztuhlý krk. Dneska byl den jako z rychlíku. Nejdřív mě šéf zahrnul úkoly, které by zabraly čtyři dny, ale já jsem to musela zvládnout za osm hodin. To byl první bod na seznamu věcí, které mi dneska připomněly, že stárnu rychleji, než bych chtěla.
Rozvažuju nad tím, kdy jsem naposledy cítila energii jako po dvou espresso shotech. Možná někdy před deseti lety na vysoké škole, kdy jsem se mohla učit do tří do rána a stále být ráno svěží. Dnešní dopolední káva měla účinek spíše placebo. Převalovala jsem se po kanceláři jako zombie, ačkoli jsem se snažila tvářit produktivně.
Vypláchla jsem si ústa vodou a podívala se blíže. Moje pleť vypadá unaveněji než pracovník na noční směně. „Tohle už nestačí,“ zamumlám, ačkoli nikdo neposlouchá. Asi bych měla investovat do nějakého pořádného krému na oční okolí, ale mám podezření, že by to chtělo spíš kompletní rekonstrukci.
Když jsem přijela domů, zvonil mi mobil. Kamarádka mě zvala ven na drinky. „Promiň, dneska to nedám. Jsem úplně hotová,“ vymlouvala jsem se. V tu chvíli jsem se cítila, jako bych měla na krku čtyřicet let navíc. Kde je ta doba, kdy jsem bez váhání vyrážela za zábavou i po nejdelším dni? Namísto toho jsem se rozhodla pro teplé ponožky a oblíbenou deku.
„Důchodkyně v nejlepších letech,“ prohodila jsem ironicky, když jsem si uvařila heřmánkový čaj. Přesně tak, místo koktejlu si dopřávám léčivou bylinku. Bylo to rozhodnutí, které mé tělo ocenilo, ale moje ego tiše protestovalo.
Po celém dni si připadám jako důchodce. Jak jsem se sem dostala? Vždyť jsem ještě nedávno žila na plný plyn. Doba, kdy jsem neměla čas na únavu, byla pryč. Teď přemýšlím, jestli bych neměla začít s něčím zdravějším – třeba jóga nebo meditační cvičení. Ale tyhle úvahy mi připadají stejně utopické jako předsevzetí, že začnu běhat.
Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Možná bych se neměla tolik trápit. Nakonec, kdo říká, že bych měla být pořád plná energie? Možná je v pořádku zpomalit a najít si nový rytmus. Ale přesto, nemohla bych alespoň jednou vypadat aspoň trochu svěže, když se podívám do zrcadla?
Když konečně ležím v posteli, přemítám nad tím, co bych zítra mohla změnit. Možná si vezmu volnější den. Nebo si aspoň koupím nějaký ten krém na oči. Každopádně, teď je čas zavřít oči a doufat, že zítra se probudím s méně unaveným obličejem. Třeba se mi to podaří, a pokud ne, no, svět ještě nekončí.
Ráno začalo docela slibně. Probouzím se do slunečného dne a v hlavě mám plán, jak si zpříjemním cestu do práce. „Dneska to zvládnu,“ říkám si, zatímco si nalévám do hrnku poslední kapku kávy. Té, která měla být mým tajným zázrakem proti únavě. Oblékám si svou oblíbenou halenku, která mi dodává pocit, že bych mohla dobýt svět. S optimismem a kávou v ruce vyrážím na cestu.
Ale vesmír má zřejmě jiné plány. Jakmile sednu do auta, uvědomím si, že jsem zapomněla doma telefon. Chvíli zvažuji, jestli se vrátit, ale nakonec to vzdávám. „Tak dneska budu offline,“ povzdechnu si a doufám, že mi to přinese klid. Jak naivní myšlenka.
Za chvíli se ocitám v dopravní zácpě tak husté, že by z ní špagetový salát bledl závistí. Pomalu popojíždím, přičemž si v rádiu vyslechnu snad všechna ranní vysílání. Když konečně dorazím do práce, mám pocit, že jsem strávila půlku života za volantem. „To už není ani k smíchu,“ zamumlám si pod vousy, i když jsem samozřejmě bez vousů.
V kanceláři mě čeká kolega, který zjevně zaspal budík a s ním i trochu selského rozumu. Můj stůl si spletl s odkládacím pro odpadky. Papíry, kelímky od kávy, dokonce i použité papírky od bonbonů se vrší jako malé vrcholky Mount Everestu. „To snad nemyslíš vážně,“ vydechnu, ale než stihnu cokoliv říct nahlas, kolega se usměje a prohodí: „Dobrý ráno! Máš to tu nějaký nepořádek.“
„Nejspíš jsem se včera zaměnila s popelářem,“ odseknu, i když se snažím působit v klidu. Rozhlédnu se kolem a vidím, že nejen můj stůl vypadá jako skládka. „No nic, do večera se to snad zlepší,“ utěšuji se, zatímco se snažím zachránit alespoň pár čistých listů papíru.
Dopoledne se nese ve znamení neustálého přerušování. Šéf mi přinese další úkoly, které potřebují „urgentně“ vyřešit. „Jasně, dám to hned,“ odpovídám automaticky, ačkoli jsem ještě ani nezačala s tím prvním. V hlavě si připadám jako stará gramofonová deska, která se zasekla v rytmu neustálého stresu.
K obědu se sotva dostanu. Když už však sedím v kantýně a konečně se chystám na polévku, dojde mi, že jsem si zapomněla vzít vidličku. „To snad ne,“ povzdychnu si a vstanu pro nádobí, jen abych narazila na kolegu, který mi s úsměvem podává vidličku. „Vidím, že dneska máš den.“ „To bych řekla,“ odpovím a pokusím se o úsměv, který je spíš grimasou.
Odpoledne se táhne jako melasa. Když se konečně dostanu k poslednímu úkolu, zjistím, že mi chybí důležité dokumenty. „Zase,“ konstatuji s neskrývaným rozčarováním. Nakonec se mi je podaří najít v hromadě papírů, které nepatří ani mně, ani nikomu jinému. Možná nás tady někdo sabotuje, pomyslím si v duchu.
Když konečně opouštím kancelář, je to s pocitem vítězství. Jsem vyčerpaná víc než po maratonu. Ale jakmile vyjdu na ulici a cítím čerstvý vzduch, uvědomím si, že zítra je nový den. A byť mi dneska připadalo, že jsem snad stoletý důchodce, pořád mám šanci zítra začít znovu – s čistým stolem a nadějí, že tentokrát to dopadne lépe.
Sedím v kantýně a konečně se mi podařilo najít vidličku. Zírám na svůj talíř s jídlem, který je asi poslední oázou klidu v mém dnešním chaosu. „Aspoň něco, co mi nemůže zkřížit plány,“ říkám si a v duchu se modlím, aby mi to obědové menu dodalo trochu síly.
Začne se mi však třást ruka a než to stačím zastavit, talíř mi sjede z tácku a s velkým třeskem dopadne na zem. Kolem mě se najednou rozprostře ticho. Všichni kolegové se otáčejí a sledují mě, jako bych právě předvedla komediální scénu hodnou divadelního aplausu. „To snad ne!“ vydechnu a začínám sbírat kousky rozbitého talíře.
Vedle mě se z vysoka směje kolega Martin. „Dámy a pánové, dnes máme v kantýně speciální show!“ zvolá a já cítím, jak mi horkost stoupá do tváří. Pokouším se o úsměv, ale vypadá to spíš jako křeč. Můj vnitřní monolog přirovnává celou situaci k sitcomu, kde jsem hlavní klaun. „Proč zrovna já?“ proběhne mi hlavou.
Zatímco se skláním k zemi, cítím, jak se mi od někoho napůl lítostivého podává nová porce oběda. „To se stává,“ říká mi Jana, kolegyně s povzbudivým úsměvem. Není to poprvé, co mě dnes někdo ujišťuje, že nejsem jediná, kdo má „takový den“. Už ani nemám sílu se tvářit, že mě to nebaví. „Díky, Jano, možná se stěhuju do cirkusu,“ žertuju a snažím se udržet zbytek dne v lehčím duchu.
Mám pocit, že dnešní den je jako lavina, která se valí beze mě a nechává mě stát bezmocně na místě. Každý úsměv od kolegů, který by mě normálně povzbudil, teď vnímám jako další připomenutí mého zoufalství. Jsem vyčerpaná víc než kdy jindy a cítím, jak mi dochází palivo.
Když konečně usednu k novému talíři, snažím se na chvíli zavřít oči a ignorovat všechny pohledy okolo. Pravděpodobně to vypadá, jako bych se modlila, aby zbytek dne proběhl bez dalšího fiaska. „Co se to se mnou děje? Jsem snad začarovaná?“ šeptám si tiše.
Kolem mě je ruch kantýny, ale už ho skoro nevnímám. Místo toho se snažím zaměřit na chuť jídla, což se ukazuje být těžší, než jsem očekávala. V hlavě se mi honí myšlenky na všechny ty momenty, kdy se věci nevydaly, jak měly. A já bych dala cokoliv za to, abych se mohla schovat na chvíli do nějakého klidného koutku.
Všichni ostatní se postupně zvedají, aby se vrátili do kanceláří. „Doufám, že zbytek dne nebude takové fiasko,“ říkám si polohlasem a rozhodnu se, že se pokusím najít aspoň nějaké pozitivní myšlenky. Možná bych mohla vzít Martinovu poznámku jako kompliment. Koneckonců, kdo by nechtěl mít talent na rozesmání celého osazenstva?
Zvedám se od stolu s novým odhodláním. Nejde přece jen o to, jakým směrem se den ubírá, ale o to, jak se k tomu postavím. Třeba mi zítřejší den přinese lepší štěstí. A jestli ne, budu mít aspoň další důvod, proč si pořídit nějaký pořádný krém na oči a při další příležitosti si rovnou sednout co nejdál ode mě známého kanclového humoristy Martina.
Ležím na podlaze obýváku, snažím se poskládat do nějaké přijatelně jogínské pozice. Místo relaxační hudby mě však obklopuje zvuk praskání v kloubech, který připomíná spíš starou vinilovou desku. „Tady se cvičí jóga, ne orchestrace kostí,“ směju se ironicky sama sobě. Představa mého těla, jak se ladně ohýbá jako na reklamních plakátech, se rozplývá jako první sníh na jaře.
Snažím se udržet balanc a něco ve mně tiše protestuje, že by to takhle být nemělo. Jóga má přeci uklidňovat, ne působit další stres. Zavírám oči a zhluboka se nadechnu. „Zvládneš to, vždyť je to jen malá osobní výzva,“ uklidňuju sama sebe, zatímco se celým tělem opírám o podlahu.
Zrovna když se mi podaří aspoň trochu uvolnit, vchází do místnosti kočka. Elegantně přechází po mých nohou, jako by kontrolovala, jestli jsem v pořádku. Najednou se rozhodne, že jsem perfektní místo k odpočinku, a stočí se do klubíčka přímo na mém břiše. Její spokojené předení mi zní jako uklidňující mantry, které jsem se snažila najít celý den.
„Tak co, madam, máte teď dostatek pohodlí?“ ptám se a jemně pohladím její hebkou srst. Soraya, jak se moje kočka jmenuje, odpovídá dalším předením a zavrtá se ještě hlouběji do mého trička. Zdá se, že ona má svůj klidný rytmus už dávno vyřešený.
Na chvíli se zaposlouchám do jejího předoucího koncertu a přestanu se soustředit na všechno, co bylo dneska špatně. Přemýšlím, jestli bych se taky neměla naučit najít spokojenost v jednoduchých věcech, jako je teplo a přítomnost druhého. Moje myšlenky se pomalu uklidňují a já si uvědomuji, že i přes všechnu tu únavu a chaos je důležité se občas zastavit a zasmát se tomu.
Vzpomenu si na dnešní oběd a to, jak jsem se málem změnila v cirkusového klauna. Začnu se potichu smát a Soraya na mě vzhlédne, jako by říkala: „A vidíš, všechno je v pořádku.“ Její pohled mě uklidňuje a vrací mi trochu ztraceného optimismu.
Moje vnitřní důchodkyně, která se ještě před chvílí cítila jako po nepovedeném dni, teď trochu ustupuje. Uvědomuji si, že mám stále mnoho co objevovat a že každý den nemusí být perfektní, aby byl dobrý. Nakonec, důležité je, jak to všechno přijmu a jak se z toho poučím.
Ležím na podlaze, pomalu zhluboka dýchám a cítím, jak se mi celým tělem rozlévá klid. Soraya stále přede a já si říkám, že někdy stačí opravdu málo k tomu, abychom se cítili lépe. Od zítřka na sebe zkusím býti trochu méně přísná. Kdybych se dnes měla soudit, určitě bych si připsala dobrý pokrok v tom, jak zvládnout bláznivé dny.
A tak tu ležím, na břiše s předenou kočkou, uprostřed večera, který měl být o cvičení jógy, ale nakonec se stal o něčem jiném – o schopnosti najít radost i v malých věcech. Hledím do stropu a cítím, že zítřejší den může přinést nové možnosti. Protože, jak říká staré české přísloví: „Ráno moudřejší večera.“ A možná se ráno probudím s méně unavenou tváří a nově nabytou moudrostí o životní rovnováze, kterou mi dnes večer připomněla moje malá chlupatá učitelka.
Nakonec je to právě tenhle večer, kdy si uvědomuji, že bez ohledu na chaos, který den přináší, je nejdůležitější umět se zastavit, zasmát a najít si svůj klidný kout. Tak jako já s kočkou na břiše, v tichém koutě mého obýváku, kde najednou všechno dává smysl.
Sedím na pohovce s šálkem horkého čaje a cítím, jak mi teplo pomalu prostupuje celé tělo. Celý den byl tak trochu groteskou a já se teď nemůžu ubránit úsměvu, když na něj vzpomínám. Na televizi běží starý černobílý film a jeho tlumené zvuky mi vytvářejí příjemnou kulisu. Z okna vidím, jak se slunce pomalu schovává za obzor, a místnost se naplňuje měkkou oranžovou září.
„No, dneska jsi to zvládla,“ říkám si a přitom pohladím Sorayu, která se mi opět uvelebila na klíně. Její předení je jako uklidňující melodie, která mě vrací do pohody. Vzpomínám si, jak jsem ještě před pár hodinami bojovala s rozlomeným talířem v kantýně a jak mi kolegové nabízeli pomoc se smíchem na tváři.
„Kdo by si pomyslel, že být důchodcem je taková zábava,“ směju se a jemně Sorayu podrbám za ušima. Ona jen přivírá oči a vypadá, jako by souhlasila. Možná je v tom i trochu pravdy. Někdy, když si člověk připadá jako důchodce, je to vlastně osvobozující. Nemusím se honit za dokonalostí, stačí mi jen to, abych byla spokojená sama se sebou a s tím, jak věci jsou.
Jak tak sedím obklopená tichým večerem, uvědomuji si, že i přes všechny ty situace, kdy mi svět připadal jako hotový chaos, mám pořád kolem sebe lidi – i kočky – kteří mě dokážou podržet. Je to jako mít vlastní podpůrnou síť, která mě chrání před nástrahami nevyzpytatelného dne. A to je víc, než bych si kdy mohla přát.
Televizní film se blíží k závěru a já cítím, jak se mi do obličeje vkrádá klidný úsměv. Je to jako by ten starý černobílý svět na obrazovce se svou jednoduchostí a jasnými liniemi přenesl něco ze své moudrosti i na mě. Možná je to právě ta nostalgická atmosféra, co mi ukazuje, že život nemusí být komplikovaný, abychom si ho užili.
Zhluboka se nadechnu a přemýšlím nad tím, jaký bude zítřejší den. Možná přijde znovu nějaká nečekaná výzva nebo trapas. Ale možná taky ne, a já budu mít klidný den, kdy budu moci sledovat, jak se svět kolem mě pomalu otáčí. Ať tak, či tak, cítím se připravená. Zkušenosti ze dneška mě naučily, že nejlepší lék na únavu a stres je smích a trocha ironie.
Dopiju svůj čaj a opatrně se zvedám z pohovky, abych nezpůsobila další katastrofu. Soraya si lehce povzdechne, jako by říkala, že už bych ji neměla rušit, a já se jen usměju. „Promiň, maličká, čas jít spát,“ šeptám a zhasínám světla. Ještě jednou se podívám z okna, kde už se rozsvítily hvězdy, a připomínám si, že každý den, ať už je jakkoliv bláznivý, má svůj konec.
Zítra mě čeká nový den a já vím, že bez ohledu na to, jak se věci vyvinou, budu mít kolem sebe tu svou malou armádu podporovatelů. A to, že si občas připadám jako důchodce? Nevadí mi to. Naopak, líbí se mi, že i přes všechny ty bláznivé situace umím najít klid a radost ve věcech, které mě obklopují. A tak nakonec vím, že jsem vlastně docela šťastná, důchodce nebo ne.
S tímhle pocitem klidu mířím do postele, už teď se těším na nové dobrodružství, které přinese zítřek. Protože i když nejsem superhrdina, mám přátele, smích a moudrost malé kočky, což je někdy víc než dost.