Nestává se mi to často, ale do toho obchodu jsem vešla s úplně prázdnou hlavou. Prostě den, kdy jsem si nemusela na nic pamatovat a jen si zvolna kroužila mezi regály ve snaze nevymyslet, co zítra navařím k večeři. Byl to ten supermarket na rohu, kam chodím, když mě přepadne lenost, a já prostě nemám chuť se táhnout na druhý konec města. A že by měla nějaká chuť, to bych zrovna neřekla – spíš na to dlabu, si tak říkám. Ale i dlaboun musí čas od času nakoupit.
U pokladny stála paní Marie, kterou jsem tam vídala tak často, že jsme si začaly tykat. „Ahoj, jak se máš?“ ptala se mě automaticky, i když neměla ani čas poslouchat odpověď, jak rychle pištěla čárové kódy na pokladně. Jen jsem se usmála a řekla: „Jo, jde to.“ Pohled jsem stočila k automatickým dveřím, ale byly tam asi ještě tři nákupní košíky před mnou. No, co se dá dělat. Zastavila jsem se u regálu s čokoládama a vzala jednu na večer. Vážně jsem si ji zasloužila.
Tam za mnou začala houstnout fronta. Děti křičely, ženy vyndávaly peněženky, muži rozhazovali rukama, což mě donutilo přemýšlet, proč nás stresuje něco, co trvá jen pár minut. Prohrála jsem tuto debatu sama se sebou větou: „Normálně bych zůstala klidná, ale teď musím na záchod.“ Ano, teď hned.
Vběhla jsem do dveří, které vedly do zadní části obchodu. Pocit ulevy, když jsem konečně zamkla kabinu, byl nepopsatelný. Byl však příliš krátký, protože hned jak jsem dosedla, uslyšela jsem jakési cinknutí. Klíče, které mi vypadly z kapsy určené pro takové situace. Cinknutí do dlouhého, temného místa… kanalizace.
„Doprčic!” řekla jsem nahlas, aniž bych se přitom snažila být tichá. Byla jsem si jistá, že se do toho zapojím, jako správná hrdinka hlučných filmů. Ale teď? Vítězný pocit ze zamčených dveří nahradil stud. Co teď? Jak se dostanu ven?
Najednou mi klepání na dveře připomnělo, že jsem nebyla sama. „Je všechno v pořádku?“ ozval se hlas zvenčí. To byla nejspíš slečna Petra od pokladen, která měla pohotovost. Normálně bych ji potkala při těch nákupních pochůzkách a ona vždycky smíchala přátelské mrknutí s prvotřídním skenováním zboží.
„Ehm, tak napůl,“ polkla jsem a zkoušela nějak vyjednat ze své situace. Byla tohle vůbec řešeno v kurzech bezpečnosti? Zasekla se paní na záchodě a beztarostně ztrácí klíče? Ale tohle přece nebyla žádná průměrná učebnice. A já věděla, že ani má situace neskončí průměrně. Zůstala jsem stát se zlatavým odleskem čokoládového obalu v ruce a doufala, že to nebude znít moc bláznivě, až půjdu s tou prosbou o pomoc ven.
„Potřebujete pomoct?“ ozvalo se Petrino bezstarostné cvakání za dveřmi. Otevřela jsem ústa a zvažovala, jestli to uznat za fakt: ano, potřebuju malou armádu, aby mě dostala odtud, z toho mého maléru. Chtěla jsem říct něco sarkastického typu „Jo, leda tak jeřábem“, ale určitě na to ještě dojde. Děsivá realita mé současné situace mě zatím plně nezasáhla, ale víte jak – napětí a humor jdou ruku v ruce jako čokoláda a trápení.
Ach jo, to bych byla já, kdybych se nezasekla přesně ve chvíli, kdy nejvíc spěchám. Celý týden se těším, až si ve volném dni zajdu na nákup, projdu si v klidu obchody, možná si koupím něco hezkého… ale ne, nemůže to být tak jednoduché. Už druhou hodinu jsem se prosekávala labyrintem regálů, když jsem najednou pocítila naléhavou potřebu. Potřebu, kterou nelze odložit ani předběhnout. Ta, co vás zázračně zrychlí, když se blížíte k veřejnému záchodu. Tak jsem zamířila.
A právě v tu chvíli, s rukama plnýma tašek a hlavou plnou úkolů, co ještě musím zvládnout, mi zazvonil telefon. „Nenech mě čekat, mami,“ ozval se Adamův hlas, můj syn, který mi připomněl schůzku s učitelem. Skvělé načasování. „Promiň, zlato, za chvíli už budu na cestě,“ zalhala jsem, doufaje, že se ze záchodu rychle dostanu. Jenže to onen záchod měl evidentně jiný plán.
Představte si moji situaci: opírala jsem se o dveře, které se rozhodly, že se zničehož nic zaseknou. Panika mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Co teď? V hlavě mi proběhla série scénářů, od trpné trapnosti až po zoufalá volání o pomoc. A do toho se mísila úvaha o tom, jak nic nejde podle plánu a proč zrovna já musím zažít takové šlamastyky. I když, abych byla upřímná, už se mi pár podobných situací stalo. V tento moment by se hodilo být někde jinde. Místo toho stojím tady, uvězněná na malém místě, i když je v něm paradoxně spousta prostoru na to, abych si zrekapitulovala svůj chaotický život.
„Hej, je tady někdo?“ zariskovala jsem s výkřikem, slyšíc, jak se můj hlas odráží od dlaždiček jako ozvěna mého zoufalství. Člověk by čekal rychlou odpověď, ale jediným zvukem byl šum splachovače z vedlejší kabinky. Ještě jednou jsem si v duchu zopakovala, že to přece nemůže být tak zlé. Musí existovat řešení.
Možná, kdybych použila telefon… A tak jsem ho vytáhla, ale hned jsem pocítila další vlnu neúprosné reality: baterie na nule. Přesně ten smutek, který nastupuje, když si uvědomíte, že si neuvědomujete… teď cítit humor by bylo pokus zamaskovat zoufalství. Sedla jsem si na uzávěr záchodové mísy a přemýšlela, jak absurdní situace mě vždy provázejí. Co může být lepšího než ironie osudu? A pak jsem najednou zaslechla jemný zvuk kroků, přerušující moji vnitřní symfonii.
Zadržela jsem dech, chtěla jsem zavolat, ale na okamžik jsem se nemohla rozhodnout. Vtakových chvílích se člověk musí chytit příležitosti, že? Tak se připravte, moje drama teprve začíná.
Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát. Šla jsem do obchodu na běžný nákup, nic zvláštního. Ale osud si pro mě přichystal malou katastrofu. S nákupním vozíkem plným zlevněných pomerančů a obřího balení toaletního papíru jsem zamířila do oddělení mléčných výrobků, když mě náhle přepadla nepříjemná potřeba navštívit záchod. „Jenom rychle,“ říkala jsem si v duchu, protože komu by se chtělo trávit čas na záchodě v supermarketu?
Vešla jsem do kabinky a s úlevou za sebou zabouchla těžké dveře. Byla jsem tam sotva pár minut, když jsem uslyšela, jak někdo hlasitě klepe na dveře vedle. „Haló? Je tam někdo?“ ozval se ženský hlas, který zněl netrpělivě. Pocítila jsem náhlou nejistotu. Zkusila jsem otočit kliku, ale dveře se ani nehnuly. „No, to snad ne…“ pomyslela jsem si s narůstajícím pocitem paniky. Zaseknout se na záchodě v plném obchodě? To není k smíchu.
„Počkáte chvíli, prosím?“ zavolala jsem ven, snažíc se udržet hlas klidný. V hlavě mi ale vířily myšlenky. Co když se sem zrovna teď někdo pokusí dostat?! Co s mým nákupem, který jsem nechala bez dozoru? A hlavně, jak se dostanu ven? Zoufale jsem začala prohledávat kabelku, jestli najdu něco, co by mi pomohlo. Klíče, rtěnku, pár drobných… ani stopy po čemkoli, co by mi skutečně pomohlo.
Najednou jsem uslyšela další hlas – evidentně nějakého zaměstnance. „Je všechno v pořádku?“ ptal se, zatímco ťukal na dveře kabinky. Jeho hlas zněl přátelsky, ale zároveň trochu unaveně. Přiznala jsem barvu. „Mám asi problém. Ty dveře nejdou otevřít!“ Průvan mých pocitů – od trapnosti po zoufalství – mě celou zalil. „Zasekla jsem se,“ dodala jsem s lehkým tónem, jako bych doufala, že když to řeknu dostatečně nenuceně, třeba to bude znít snesitelněji.
Cítila jsem, jak napětí uvnitř mě roste. Tohle nebyla jen obyčejná komplikace, tohle byla krize! Pomalu jsem si začala uvědomovat, že tenhle drobný incident mě možná naučí něco víc. Což onen zamestnanec, který se snažil mi pomoci, rychle potvrdil: „Klid, už to řešíme. Za chvilku vás dostaneme ven.“ Snažila jsem se zhluboka dýchat a přesvědčovat sama sebe, že všechno dopadne dobře. Ale v koutku duše se mi stále rodila nejistota o tom, co všechno se může ještě stát.
Stojím na záchodě v krámu a vážně přemýšlím, jestli se mi to všechno zdá nebo ne. V hlavě mi zní tatínkův hlas: „Nikdy nevěř automatickým dveřím.“ Možná jsem měla lépe poslouchat jeho mudrování. Otočím se zpátky ke dveřím, které se na mě právě s ironickým úsměvem zavřely. Zkouším všechno – tlačít jak zběsilá, máchat rukama před senzorem, zhluboka dýchat a opakovat si, že to přece není konec světa. Jenže pak mi dojde zásadní věc: „Mám vůbec mobil?“
Moment ticha je střídán zoufalým hrabáním se v kabelce, kterou jsem v návalu paniky svalila na umyvadlo. „Kde to je? Proč je tu tolik zbytečností? Kdo sakra potřebuje pět různých rtěnek? A co teprve tady ty staré účtenky?“ Mám pocit, že slyším tikat časovou bombu. Stejně to může být jen můj tep.
Najednou se ozve škrábavý zvuk zameteného kroku. Zdá se, že mě tu přece jen někdo může zachránit. S nadějí zakřičím skrze dveře: „Haló? Je tam někdo?“
„Jo, já. Mám tu uklidit,“ odpoví ženský hlas, znějící trochu otráveně, jako kdyby mě právě přistihla, jak se schovávám před prací. Zaplaví mě vlna naděje smíchaná s hanbou.
„Prosím, ty dveře nejdou otevřít! Skoro mi to zní jako špatný vtip,“ směju se nuceně, ale nevěřím tomu ani já.
„Hele, ty dveře občas blbnou… Zkuste ještě jednou zatlačit,“ poučuje mě. Ale já předtím už zatlačila snad stokrát!
Dívka, která může být o generaci mladší, šeptem přivolá technika – což vyvolává mojí tichou potřebu bránit svou nezávislost. „Potřebuju pomoc, já vím, ale proč to vyznívá, jako kdyby zasahoval specialista na vesmírné mise?“
Mezitím si představuji, co se děje tam za dveřmi. Před očima mi běží scény z filmů, ve kterých dochází k vtipnému vyřešení situace – anebo právě naopak, kde se všechno promění v frašku. Napětí se míchá s úlevou. Někdo konečně skutečně jede pomoci. „Jaká ironie,“ pomyslím si, „možná se mi i podaří ten chleba nakonec koupit.“
Když jsem tak seděla na záchodě obchoďáku, přemýšlela jsem, jak jsem se vůbec do téhle situace dostala. Měla to být obyčejná sobota. Narychlo jsem doběhla na nákup – stejně jako vždycky. Hledat slevy, prodírat se davem lidí a přitom se tvářit, že mě to vlastně baví.
Pamatuju si, jak jsem se schovávala mezi regály s konzervami. Najednou mi ta káva, kterou jsem ještě před chvílí usrkávala, připadala jako velká chyba. „Vždycky to musíš pít před nákupem, to je klasika,“ slyšela jsem v duchu hlas své kamarádky. Měla pravdu. Vždycky špatně načasuju svůj naléhavý útěk na toaletu.
Ale ten pocit uvěznění byl osvobozující. Konečně jsem měla čas. Tady, na záchodě, mezi studenými bílými kachličkami, kde se ozývaly šustění igelitek a rozpoznatelné kroky žen v podpatcích. Nikdo se po mně neshání, nikdo na mě nekřičí, abych koupila to a to. Konečně chvíle pro mě samotnou, ačkoli zbytek světa jakoby se dál točil za dveřmi kabinky.
Vzpomněla jsem si, jak jsme s mámou jako malé dělávaly z nákupu událost. Nebylo to jen o tom, co potřebujeme. Bylo to o tom, co by nás potěšilo, co jsme mezi těmi policemi objevily. „Za odměnu si něco vyber,“ říkávala máma s úsměvem. Tehdy mi ani nevadilo stát frontu u pokladny věčnost. Dnes už je nákup jen povinnost. Možná bych to měla změnit.
„Haló, všechno v pořádku?“ ozval se hlas zvenčí. Vypadnutí z mého snění, vrátila jsem se do reality. Jasně, čas jít dál. Nebudu tady věčně. Musím zpátky a znovu do toho blázince plného nákupních vozíků, a hlavně musím pohnout, než si mě všichni začnou pamatovat jako tu, co se zdržuje na záchodě. Ale něco se změnilo. Už to nebude jen honba za slevami. Možná se v tom množství věcí najde taky něco pro mě. Něco, co mě rozveselí, jako kdysi s mámou.
Otevřela jsem dveře a krok jsem měla o něco lehčí. Možná to byla jen ta úleva, nebo snad ta vzpomínka na staré časy. Každopádně jsem připravená jít zpátky. Dnešní nákup měl nečekaný zvrat. Ale to je život, ne? serem na pravidla… Dobrý den, pane strážný, já jsem vůbec nezablokovala kabinu na hodinu… Vážně.